Jak potom vyplynulo ze svědeckých výpovědí, obviněný s poškozenou navázal vztah nedlouho po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, a poté spolu žili, resp. i bydleli. Vzhledem k tomu, že oba zneužívali návykové látky a nebyli ani v trvalém pracovním poměru, činili tak na různých místech, a to na chalupě otce poškozené V. F., u matky obviněného B. Š., popřípadě i jinde. Nejvyšší soud proto konstatuje, že zmíněný znak aplikované skutkové podstaty v podobě žití ve společném obydlí byl v případě jednání obviněného, uvedeného v bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, zjevně naplněn, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že místo pobytu obviněného s poškozenou se v průběhu vymezeného období měnilo a odvíjelo se, jak uvedl odvolací soud, od jejich způsobu života, popřípadě ani skutečnost, že s ohledem na konfliktnost vztahu docházelo k občasným rozchodům a odchodům jednoho z jeho účastníků, a poté k opětovnému návratu. Lze doplnit, že soudy činné dříve ve věci správně odlišily takto charakterizované období a období po 7. 9. 2018, tedy po závažnějším útoku obviněného vůči poškozené, po kterém sice oba nadále udržovali vztah (viz např. přepisy textových zpráv), ale žili do určité míry odděleně, tedy souhrnně řečeno období, ve kterém by již znak žití ve společném obydlí dán nebyl.
Znak „společné obydlí“ u TČ týrání osoby žijící ve společném obydlí
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 909/2020, ze dne 23. 9. 2020:
Zmíněného zločinu se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Společné obydlí přitom vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1941).
