Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1075/2020, ze dne 14. 10. 2020:
Trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
V usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010 (publikovaném pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud judikoval, že „spáchání trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podměty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně nebude krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku jde o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý.“
Z výše citovaného vyplývá, že k dané právní kvalifikaci musí být splněny podmínky spočívající v tom, že musí být přítomno silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. S tvrzením obviněného o existenci těchto podmínek se však Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, nemohl ztotožnit, neboť namítané „silné rozrušení“ obviněného nevyplývalo ze „strachu, úleku ani omluvitelného hnutí mysli“, ale z okolností, na kterých se obviněný sám a dobrovolně podílel. V tomto ohledu je nutné mít na zřeteli zjištění, že obviněný se setkal s poškozeným dobrovolně, dostavil se k němu s vědomím, že po něm poškozený bude požadovat sexuální praktiky, souhlasil s tím a za tímto účelem si dokonce přivezl k tomu určené sexuální pomůcky. Obviněný si byl také vědom toho, že sexuální aktivity by mohly překročit meze, za nimiž „by se s tím již vnitřně nevyrovnal“, vzhledem k čemuž se tedy vybavil zbraní, kterou i následně použil.
Při posuzování, zda ze strany poškozeného šlo o „předchozí zavrženíhodné jednání“, je nutno mít v předmětné trestní věci na zřeteli [aby rozhodnutí vyznívalo logicky a přesvědčivě (např. ve světle usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13)] také to, že předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného je u trestného činu podle § 141 tr. zákoníku privilegovanou skutkovou okolností tehdy, jestliže pachatel byl vyprovokován k činu takovým chováním poškozeného, jež je obecně považováno za jednání v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Je třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, kterým je lidský život. Ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve své druhé variantě musí být proto vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně škodlivé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech (k výše uvedeným otázkám srov. v právní nauce např. Šámal a kol. Trestní zákoník II – Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, 1328 s.). V dané trestní věci se ovšem o takovou situaci nejedná. Jak správně konstatoval nalézací soud, který uvedl, že „poškozený jednal sice nemorálně, když coby náhradu za nedodaný kožich obžalovaného žádal sex, nicméně jeho jednání nebylo mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy“. Odvolací soud se pak s daným tvrzením ztotožnil a uvedl, že „chování poškozeného sice lze označit za poněkud nestandartní, nicméně rozhodně nesplňuje podmínky zavrženíhodného jednání, jak vyžaduje kvalifikace zločinem zabití“.
