Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 21/2020, ze dne 4. 11. 2020:
V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03). Mimo to byl-li obviněnému, byť dosud nepravomocně, uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, dochází ke změně povahy omezení osobní svobody. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak plyne mimo jiné z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
