Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 881/2020, ze dne 30. 9. 2020:
Teorie trestního práva, jakož i rozhodovací praxe, připouští pro účely uznání viny jak důkazy přímé i nepřímé. Přímé důkazy jsou takové, které přímo směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco důkazy nepřímými se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní, popř. tyto slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz, k tomu, aby byl použitelný ve vztahu k vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Současně platí, že nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k důkazům přímým a priori podřadné. I na jejich základu je možné prokázat vinu, stejně jako důkazy přímými (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, body 42. a 43.).
Platí však, že nepřímé důkazy musí tvořit vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec, který jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky tedy soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA T. a kol. Trestní právo procesní. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 342-345; nebo obdobně ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C.H. Beck, 2013. s. 360) [viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, body 42. a 43.; viz také nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, bod 20.].
