Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 291/2020, ze dne 30. 9. 2020:
Nad rámec dosavadní argumentace soudů nižších stupňů přitom Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenut závěry svého usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 482/2011 (na které poukazuje státní zástupce ve svém vyjádření), podle něhož platí, že: „[j]e sice pravdou, že ve spise jsou založeny nejprve úřední záznamy o sledování, které byly teprve později převedeny do protokolu o sledování osob a věcí ze dne 27. 4. 2010, avšak tento postup není trestním řádem vyloučen, pokud nevznikají o správnosti protokolu pochybnosti. Podle § 158d odst. 7 tr. řádu, má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a § 55a tr. řádu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že protokol může být pořízen až dodatečně právě v případě, že se ukáže, že záznamy pořízené při sledování obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení (srov. § 158d odst. 8 tr. řádu a contrario).“ [k tomu shodně srov. také LATA, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1197.]. Platí, tedy, že samotné pozdější vypracování protokolu podle § 158d odst. 7 tr. řádu, který je připojen k záznamu o sledování osob a věcí podle § 158d odst. 2 tr. řádu, nemá za následek nezákonnost důkazů vyplývajících ze samotného záznamu o sledování. Naopak, jde o trestním řádem předpokládaný postup, neboť ne vždy je možné k okamžiku pořízení záznamů o sledování osob a věcí bez dalšího určit, zda tyto obsahují poznatky důležité pro trestní řízení (a má tak k nim být připojen protokol s náležitostmi podle § 55 a § 55a tr. řádu) či nikoliv [a v takovém případě je na místě postup podle § 158d odst. 8 tr. řádu].
Citované usnesení Nejvyššího soudu se dále vyjadřuje i k další námitce obviněného, totiž absenci označení konkrétních úředních osob, které prováděly dané sledování osob a věcí (když protokoly připojené k záznamům o sledování osob a věcí jsou podepsány vedoucím odboru operativní dokumentace). K tomu se Nejvyšší soud v daném usnesení vyslovil tak, že: „obsah protokolu je nutno přes obecný odkaz na ustanovení § 55 a § 55a tr. řádu vždy přizpůsobit konkrétnímu úkonu, přičemž z hlediska povahy tohoto úkonu by při sledování konkretizace osob z řad kriminalistů či jiných policistů, podílejících se skrytě na odhalování páchání trestné činnosti, byla v absolutním rozporu se smyslem a účelem úkonu, jímž jsou tyto důkazní prostředky pro trestní řízení opatřovány (…).“ [k tomu shodně opět LATA, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1198.]. Ani této námitce obviněného proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
