Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 603/2020, ze dne 22. 10. 2020:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 16 T 147/2017, byl obviněný O. V. uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), dílem písm. d) tr. zákoníku, a obviněný P. V. byl tímto rozsudkem uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Těchto trestných činů se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že
O. V. a P. V. společně:
1. dne 26. 9. 2013 na přesně nezjištěném místě v Náchodě společně uzavřeli se svou tetou V. V., narozenou XY, bytem XY, písemnou smlouvu o bezplatném zániku věcného břemene spočívajícího v jejím právu doživotního bydlení v bytové jednotce č. XY, v budově č. p. XY, která je součástí pozemku st. XY, zapsaného na listu vlastnickém číslo 3350 pro katastrální území XY, včetně práva užívat společné části domu a stavební pozemek, aniž jí za to poskytli jakékoli naturální či finanční protiplnění, přičemž oba obžalovaní byli v uvedené době spoluvlastníky citované bytové jednotky, a smlouvu své tetě V. V. předložili k podpisu, ačkoli byli obeznámeni s tím, že V. V. trpěla duševním onemocněním v podobě středně těžké mentální retardace, byla zcela nesamostatná, neuměla číst, psát, počítat, svedla pouze podpis formou nakreslení, neznala cenu a funkci peněz, nebyla schopna pochopit smysl a význam právního jednání, byla schopna žít pouze pod dohledem druhé osoby, a věděli, že jejich otec P. V. byl do svého smrti dne 30. 12. 2011 zvláštním příjemcem důchodu V. V., protože nebyla schopna sama se svým majetkem hospodařit, a dále věděli, že dosud nebyl V. V. ustanoven jiný opatrovník ke spravování jejího majetku, a tímto jednáním zneužili snížené mentální výkonnosti V. V. za účelem zvýšení prodejní ceny bytové jednotky v jejich spoluvlastnictví, protože popsané věcné břemeno snižovalo kupní cenu bytové jednotky nejméně o částku 1.200.000 Kč, po uzavření smlouvy o zániku věcného břemene na základě návrhu podaného obžalovanými provedl příslušný katastrální úřad výmaz věcného břemene z katastru nemovitostí, následně dne 11. 11. 2013 obžalovaný P. V. převedl svůj spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na citované bytové jednotce včetně součástí do vlastnictví svého bratra O. V., který dne 24. 7. 2015 bytovou jednotku nezatíženou věcným břemenem doživotního bydlení daroval své matce J. Š., narozené XY, a později zprostředkoval její prodej novému nabyvateli za kupní cenu 1.590.000 Kč, k němuž došlo dne 22. 1. 2016, a tímto jednáním obžalovaní zvýšili prodejní cenu bytové jednotky v jejich podílovém spoluvlastnictví o 1.200.000 Kč a současně V. V. znesnadnili život tím, že ji připravili nejprve o právní důvod k doživotnímu bydlení a po darování a následném prodeji bytové jednotky též fakticky o prostory k bydlení, přičemž V. V. neměla možnost ani schopnost si vlastními silami a prostředky jiné bydlení obstarat, načež tento stav byl vyřešen až aktivním konáním orgánů sociální péče, které dne 22. 2. 2016 zprostředkovaly umístění V. V. ze sociálních důvodů do nemocnice v XY a následně v pobytové službě.