Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 991/2020, ze dne 14. 10. 2020:
Skutková podstata trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku předpokládá násilí nebo pohrůžku násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Proto ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí užitých pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci není důvodem pro posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 26/2004 pod č. T 620, obdobně rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 1 Tz 13/67, publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.); nižší intenzita násilí pouze snižuje závažnost trestného činu pro společnost, což lze vyjádřit při ukládání trestu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 2. 1980, sp. zn. 7 Tz 57/79, publikovaný pod č. 55/1980 Sb. rozh. tr.). Násilí přitom nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání), nýbrž za akt násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. O takovou situaci jde např. tehdy, pokud napadená osoba věc pevně drží, popřípadě pevně svírá a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci musí za použití síly toto držení (sevření) překonat. V tomto případě již nejde o pouhé vytržení věci z ruky, ale o násilí vůči napadené osobě ve smyslu § 173 tr. zákoníku, neboť pachatel překonává její vůli věc nevydat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 25/2004 pod č. T 596).
Je zřejmé, že obviněný úmyslně do poškozeného oběma rukama strčil takovou silou, jež poškozeného, i s ohledem na moment překvapení, vyvedla z rovnováhy natolik, že tento s úkroky vzad zavrávoral, a za této situace se obviněný mohl poměrně snadno – prostým vytržením z ruky – zmocnit jeho mobilního telefonu a s tímto utéct. Přestože v posuzovaném případě obviněný nebyl veden zištným motivem, tj. zjevně se tohoto telefonu nechtěl zmocnit proto, aby si jej sám ponechal pro svou potřebu či jej zpeněžil, jak bývá pro taková jednání, posléze právně kvalifikovaná jako trestný čin loupeže, běžné, z učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že výše popsané fyzické násilí užil v úmyslu zmocnit se telefonu poškozeného, neboť mu nebylo po vůli, že tento jeho prostřednictvím celý incident zaznamenával, a tedy ono překvapivé a silné strčení do poškozeného bylo prostředkem k překonání jeho odporu za účelem snadnějšího zmocnění se dané věci tak, aby mu dalším nahrávání zabránil. O tom, že motivem útoku obviněného na poškozeného byla právě snaha zmocnit se jeho mobilního telefonu, vedená naznačeným cílem, pak ostatně svědčí i jeho následné jednání, kdy poškozenému prostřednictvím facebooku opakovaně sděloval, že pokud chce telefon zpět, musí „odvolat“ policisty.
Obviněný svým jednáním tudíž naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky (úmyslu), takže soudy obou nižších stupňů nepochybily, pokud daný skutek právně posoudily podle citovaného zákonného ustanovení.
Stejně tak Nejvyšší soud (i zde ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce) nemohl přiznat opodstatněnost námitce dovolatele, že jeho jednání vzhledem k tomu, že se odehrálo v rámci rodiny a nebylo vedeno zištným motivem, mohlo být posouzeno jako přestupek, čímž zjevně mířil k tomu, že soudy se měly zabývat možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v posuzovaném případě nepostačovala. Jeho jednání vedené záměrem zmocnit se i za použití násilí mobilního telefonu poškozeného – vlastního otce, s ohledem na jeho závažnost (o čemž svědčí již samotná trestní sazba na daný trestný čin), intenzitu a též osobu obviněného (jenž nikde nepracuje a opakovaně páchá trestnou činnost, přičemž daného jednání se dopustil navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení) nelze posoudit pouze jako přestupek, a naopak je namístě trestněprávní odpovědnost obviněného, neboť se dopustil daného zločinu způsobem, který předmětná skutková podstata předpokládá.
