Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1024/2020, ze dne 7. 10. 2020:
Především je třeba uvést, že údajnou „rekognici“ obviněného při výslechu svědkyně O. Ch. během hlavního líčení nelze považovat za rekognici ve smyslu § 104b tr. ř., což ani soudy nižších stupňů netvrdí. Jedná se pouze o prohlášení svědkyně, že obviněného poznala. Nejednalo se o určení totožnosti obviněného v rámci rekognice. Obecně je možno uvést, že rekognice je zvláštní procesní úkon, který je upraven ustanovením § 104b tr. ř., přičemž její provedení je na místě, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. Dovolací soud na tomto místě akcentuje, že prohlášení svědkyně u hlavního líčení ohledně obviněného, nelze považovat za rekognici, což jak již bylo naznačeno, ani soudy nižších stupňů netvrdí, nýbrž se jedná o postup soudce v rámci dokazování před soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 395/2017). Jedná se tedy o součást výpovědi svědkyně. Ostatně v tomto směru se tzv. agnoskací náležité zabýval již odvolací soud v bodě 28. svého usnesení, když s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 395/2017 akcentoval, že nelze namítat ani její možné ovlivnění předchozí rekognicí, které se zúčastnila cca 2 roky před svým výslechem u soudu.
