Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1024/2020, ze dne 7. 10. 2020:
Dovolatel předně uplatňuje námitku týkající se spolupachatelství v případě skutku pod bodem I., když poukazuje na to, že soudy posoudily jeho jednání a jednání obviněného M. S. jako spolupachatelství, aniž to explicitně uvedly ve výrokové části rozhodnutí. Chybu spatřuje rovněž v tom, že soudy dostatečně nerozlišily, jakého jednání se měl dopustit dovolatel sám a jakého obviněný M. S. V tomto směru je třeba zdůraznit, že neuvedení výslovné citace § 23 tr. zákoníku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není důvodem k tomu, aby ze strany dovolacího soudu došlo k zásahu do napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1250/2018, sp. zn. 6 Tdo 860/2013, sp. zn. 5 Tdo 944/2003, případně sp. zn. 7 Tdo 368/2002), protože „nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. § 111 tr. zákoníku)“– srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I., § 1 až 56. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1671, a to na rozdíl od vývojových stadií trestného činu (přípravy a pokusu) nebo účastenství na trestném činu stricto sensu (tj. organizátorství, návodu a pomoci). Zmínění ustanovení § 23 tr. zákoníku v právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku je sice možné a vhodné, nejde však o obligatorní postup a absence takového výroku nečiní předmětný rozsudek chybným nebo dokonce nezákonným. Navíc je třeba uvést, že z návětí výrokové části rozsudku k bodu I. je zjevné, že tohoto jednání se měl obviněný dopustit „společně s M. S., vůči kterému bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím“. Takové rozlišení považuje dovolací soud za dostatečné.
