Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1024/2020, ze dne 7. 10. 2020:
K další námitce vztahující se ke spolupachatelství, konkrétně že nebylo prokázáno, jak si měli obvinění rozdělit případně získané finanční prostředky, je třeba říci, že pro právní posouzení jednání u spolupachatelství není důležité následné rozdělení zisku mezi obviněné, ale důležitý je společný úmysl těchto osob spáchat daný trestný čin. Jinak vyjádřeno, to, že není zjištěno, jak přesně si pachatelé měli rozdělit finanční prostředky získané trestnou činnosti je v případě spolupachatelství nerozhodné a spolupachatele vždy odpovídají za celý způsobený následek. Je tomu tak proto, že základní zásadou spolupachatelství (úmyslného jednání dvou nebo více osob) je odpovědnost každého spolupachatele, jako by (celý) trestný čin spáchal sám. Proto soud nemusí ve svém rozhodnutí vymezovat, jakou výši škody měl způsobit ten či onen obviněný z pohledu případného rozdělení peněz získaných trestnou činností a nevyjádření této skutečnosti v popisu skutku nepředstavuje nějakou vadu skutku. Dovolací soud ve stručnosti ještě dodává, že z provedeného dokazování vyplývá, že obvinění se výslovně nedohodli na konkrétní výši půjčky, kterou chtěli podvodně vylákat, takže bylo plně v kompetenci obviněného L. R., jakou částku se pokusí trestnou činností získat, neboť to byl právě on, který, jak vyplývá z provedeného dokazování, o půjčky žádal, když případné přerozdělení podvodně získaných peněz a určení konkrétního obohacení každého z obviněných tak bylo pouze na vůli dovolatele.
