Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 15/2021, ze dne 7. 1. 2021:
Právo na bezplatnou obhajobu je nedílnou součástí práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a jeho obsahem je právo obviněného v případě, že si pro svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby, na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, resp. při prokázání této nemajetnosti povinnost soudu rozhodnout o tom, že stát zcela či zčásti ponese náklady obhajoby obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10). Prokáže-li tedy obviněný, že pro svou nemajetnost není schopen náklady obhajoby hradit, soud obligatorně postupuje tak, že mu přizná nárok na obhajobu bezplatnou, případně za sníženou odměnu, je-li schopen náklady hradit alespoň zčásti. Jediným pro soud významným hlediskem je tak existence zjištění o úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby a jiná kritéria, jako např. povaha trestné činnosti obviněného, ohledně níž se vede trestní stíhání nebo okolnost, že si obviněný trestní stíhání zavinil (kdy k tomuto zjištění by bylo nutné dospět vždy, pokud by věc obviněného skončila pravomocným rozhodnutím o jeho vině), nejsou pro přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu relevantní. Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 11 Tz 49/2011, o nároku na bezplatnou obhajobu: „Nutná obhajoba je atributem spravedlivého procesu a odpovídá za ni stát. Podle argumentace stížnostního soudu by nárok na bezplatnou obhajobu nemohl být přiznán žádnému z pravomocně odsouzených, neboť všichni by tyto náklady zavinili svým jednáním, tj. spácháním trestného činu. Životní styl, který odsouzený vedl před zahájením trestního stíhání nebo před vzetím do vazby, mu nemůže jít k tíži. Zjištění o lehkovážném nakládání s finančními prostředky by mohlo být bráno v úvahu pouze tehdy, pokud by již obviněný, u něhož je takové jednání zjištěno, věděl, co je mu kladeno za vinu. Postup podle § 33 odst. 2 trestního řádu je pro soud postupem obligatorním a nastupuje vždy tehdy, je-li u obviněného zjištěn nedostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby, což je právě posuzovaný případ.“
„Obviněným, kteří se ocitli v nepříznivé majetkové situaci právě pro svoji trestnou činnost, by právo na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu nikdy nemohlo náležet, což nelze připustit, neboť jde o složku základního práva, které přísluší každému bez rozdílu, jen s přihlédnutím ke splnění (přiměřených) zákonných podmínek“ (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17 a shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 11 Tz 49/2011).“
Pro právní posouzení otázky, zda obviněný splňuje podmínky nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu předpokládané v § 33 odst. 2 trestního řádu, není rozhodující jen momentální finanční situace obviněného, ale jeho celkové ekonomické a osobní poměry. V posuzované věci je z dosavadních (aktuálních) skutkových zjištění zřejmé, že obviněný v době rozhodování soudu prvního stupně o žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu neměl dostatek finančních prostředků (resp. nemá žádné finanční prostředky) a jeho celkové ekonomické a osobní poměry nejsou takové, aby byl schopen hradit náklady obhajoby, a to ani zčásti. Městský soud v Praze připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 46/98 ze dne 14. 5. 1998, podle kterého „pro právní posouzení otázky, zda obviněný splňuje podmínky nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu předpokládané v § 33 odst. 2 trestního řádu, není v případě rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení (§ 152 odst. 1 písm. b), § 155 odst. 1 trestního řádu) rozhodující jen momentální finanční situace obviněného, ale jeho celkové ekonomické a osobní poměry včetně jeho pohledávek vůči třetím osobám.“
Soud prvního stupně evidentně dospěl k závěru, že se obviněný v nepříznivé majetkové a finanční situaci nachází, avšak následně se dopustil predikce možného zlepšení majetkové, resp. finanční situace obviněného v budoucnu, v důsledku čehož dospěl k závěru, že nepříznivá majetková, resp. finanční situace je pouze přechodné povahy. Zamítnutí návrhu na přiznání bezplatné obhajoby z důvodu existence hypotetické změny v budoucnu je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu České republiky (např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17), podle které je soud povinen vycházet ze stavu v době rozhodování a posuzovat finanční situaci právě v době rozhodování o žádosti o bezplatnou obhajobu. Ústavní soud ČR opakovaně judikuje, že není možné v rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby stanovovat „podmínky týkající se budoucnosti, resp. její předpovědi“, které nemají oporu ani v zákoně, ani v judikatuře.
