Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1154/2020, ze dne 25. 11. 2020:
Nepodmíněný trest odnětí svobody ve srovnání s ostatními druhy trestů je bezpochyby nejpřísnějším trestem, byť v individuálně určených případech tomu tak být nemusí. V nyní posuzované věci obviněného je třeba zohlednit uložené tresty v jejich komplexu, tedy že nepodmíněný trest odnětí svobody kratšího trvání ve spojení s trestem propadnutí věci byl nahrazen sice podmíněným trestem odnětí svobody, avšak ve dvojnásobné výměře, zároveň byl ponechán v platnosti trest propadnutí věci (osobního motorového vozidla) a navíc byl obviněnému uložen i citelný sedmiletý trest zákazu činnosti – řízení všech motorových vozidel. Zákon sice uložení trestu zákazu činnosti za stíhaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku umožňuje, a Nejvyšší soud zároveň netvrdí, že nebyl s ohledem na časté předchozí porušování předpisů na úseku řízení motorových vozidel obviněným na místě, ale měl tak ve svém rozhodnutí učinit již soud prvního stupně, a pokud tak nerozhodl, odvolací soud to s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného mohl učinit pouze při zachování vhodné kombinace jednotlivě uložených trestů při šetření zásady zákazu reformationis in peius. Ta však v kombinaci výsledných tří druhů trestů a jejich výměry, oproti dvěma druhům trestů uložených soudem nalézacím, dodržena nebyla. Tudíž i námitku obviněného, že prvostupňový rozsudek ve výroku o trestu byl v odvolacím řízení změněn v jeho neprospěch, ačkoli jej v jeho neprospěch nenapadl odvoláním státní zástupce, lze označit za důvodnou.
