Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 972/2020, ze dne 22. 10. 2020:
Pokud je pachatel stíhán za skutek odpovídající první skutkové podstatě § 224 odst. 1 tr. zákoníku, tedy za způsobení úpadku některým z jednání vyjmenovaných pod písm. a) až e) citovaného ustanovení, potom škodu ve smyslu § 224 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku představují pohledávky věřitelů zásadně v celé jejich výši. Je totiž třeba vycházet z předpokladu, že v době předcházející stavu úpadku vyvolaném protiprávním jednáním pachatele, byl dlužník schopen uhradit všechny své splatné závazky. Potom může jejich celková výše odpovídat výši škody způsobené tímto přečinem. V situaci, v níž by sice dlužník nebyl ještě v úpadku, a to jak v platební neschopnosti, která splňuje znaky úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, tak ve formě předlužení podle § 3 odst. 4 insolvenčního zákona, ale neměl by (po určitou dobu) dostatek finančních prostředků k uspokojení pohledávek svých věřitelů v celém rozsahu, je třeba v trestním řízení zjišťovat alespoň minimální výši, v jaké tak byl schopen učinit. Povinností orgánů činných v trestním řízení je tak určit, do jaké míry byl pachatel způsobilý uhradit splatné pohledávky svých věřitelů, nebýt některého z uvedených jednání, jež vedlo ke způsobení úpadku odpovídajícího definici v § 3 odst. 1, nebo odst. 4 insolvenčního zákona. Vznik škody tak musí být v příčinné souvislosti s některým z jednání uvedených v § 224 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, které vedlo ke způsobení stavu úpadku, a její výši je třeba zkoumat na podkladě ekonomického stavu pachatele před spácháním trestné činnosti, který by umožnil plnit splatné závazky předtím, než si přivodil stav úpadku, a zmařil tak, byť jen částečné uspokojení pohledávek věřitelů.
