Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 986/2020, ze dne 25. 11. 2020:
K namítané absenci zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku, tj. nikoli v základní trestní sazbě, nýbrž v rozsahu nad dvacet až do třiceti let (ale ani ne na doživotí, které je rovněž zahrnuto podle § 54 odst. 1 tr. zákoníku do kategorie výjimečného trestu), Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. Ačkoli se dovolatelka opět dovolávala obsáhlého pojednání reagujícího na její obšírné pojetí problematiky ukládání adekvátní trestněprávní sankce, lze odkázat na plně dostačující a poměrně velmi podrobné odůvodnění nalézacího soudu pod body 251. – 278. týkající se trestu odnětí svobody, jakož i na body 20. – 23. rozsudku odvolacího soudu, který se s rozhodnutím nalézacího soudu plně ztotožnil. Kromě základní, splněné podmínky, že uložení výjimečného trestu za zvlášť závažný zločin musí trestní zákon dovolovat (§ 54 odst. 1 a § 140 odst. 3 tr. zákoníku), lze podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Již touto zákonnou citací Nejvyšší soud upozorňuje na taxativní výčet kritérií pro uložení tohoto druhu výjimečného trestu (kdy úmyslně stranou je ponechána nalézacím soudem nepoužitá ještě přísnější možnost za shodně kvalifikovanou trestnou činnost uložit též trest odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst. 3 tr. zákoníku). Tato kritéria jsou dána alternativně, tedy musela by být splněna obě nebo alespoň jedno z nich. Zejména z bodu 268. odůvodnění nalézacího soudu je zřejmé, že v případě dovolatelky (na rozdíl od spoluobviněného) byla uložena mírnější forma výjimečného trestu s ohledem na velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu, nikoli pro obzvláště ztíženou možnost nápravy obviněné, která pro její dosavadní trestní bezúhonnost a znalecké hodnocení její osoby stran možné resocializace shledána nebyla. S takovým závěrem, plně odůvodněným, se i Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Závažnost činu je určována v daném případě právě zejména iniciací a organizací obviněnou, způsobem provedení, kdy bylo třeba zohlednit původní vazby a vztah mezi obviněnou a poškozenými, jejichž důvěry flagrantně zneužila a pojala je navzdory jejich předchozí dobrotivosti jako pouhé objekty zájmu na uspokojení nízkých materiálních potřeb, kvůli kterým po angažování spoluobviněného obětovala dva lidské životy. Usmrcení proběhlo velmi drastickým způsobem mnoha ranami noži do hlav, krku a horní poloviny těl poškozených. Správně nalézací soud poukázal na to, že zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku byly naplněny celkem 4x – na dvou osobách [písm. a)], zvlášť surovým i trýznivým způsobem [písm. i)] a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch [písm. j)]. Samozřejmě v kontextu tohoto posouzení zaznívají parametry tvořící již samotné zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty, avšak právě jejich četnost a kombinace spolu s tím, vůči komu a z jakých pohnutek se obviněná činu dopustila, svědčí o nepochybně velmi vysoké závažnosti této násilné trestné činnosti. Těžko si lze představit demonstrativnější situaci pro užití § 54 odst. 2 tr. zákoníku, než je projednávaná trestní věc. Základní sazba trestu odnětí svobody od patnácti do dvaceti let se v těchto souvislostech jeví zcela nedostatečnou.
Na těchto závěrech nemohou ničeho změnit osobní poměry obviněné, které nevykazují žádné neobvyklé parametry a ani dovolatelka sama neuvádí, které z nich a jaký by měly mít dopad na úvahy o trestu. Pokud se dovolávala zohlednění pohnutek, záměru, cíle a míry zavinění, jde v podstatě o argumentaci proti ní samotné, neboť všechny tyto aspekty byly nalézacím soudem hodnoceny, logicky však s přihlédnutím k již výše uvedenému v neprospěch obviněné. Není rovněž pravdou, že by soudy pojaly jako okolnost přitěžující využití práva nevypovídat a tudíž nespolupracovat s orgány činnými v trestním řízení (když tyto se v katalogu přitěžujících okolností podle § 42 tr. zákoníku ani nenacházejí). Nalézací soud mj. výslovně v bodě 257. respektuje právo obviněné na způsob vedení obhajoby. Na druhou stranu, byla-li uznána vinnou, se však nemůže podivovat nad tím, že jí nebylo možno přiznat okolnosti polehčující např. podle § 41 písm. k), l), a n) tr. zákoníku (tedy oznámení trestné činnosti, napomáhání jejímu objasnění a upřímná lítost) a že tedy se tímto dobrovolně zbavila i možnosti příznivějšího hodnocení kritérií pro volbu adekvátního trestu, mj. i zvážení jeho uložení mimo kategorii trestu výjimečného. Dovolatelka se v těchto souvislostech opět domáhala na hodnocení úvah o trestu neadekvátně široké argumentace, která však byla soudy nižších stupňů podána v dostatečné šíři, přesvědčivosti a pečlivosti ve smyslu rozhodnutí publikovaného pod č. 46/2011 Sb. rozh. tr. Proto Nejvyšší soud ani tomuto okruhu právních námitek nepřisvědčil.
