Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1176/2020, ze dne 18. 11. 2020:
V případech, kdy k újmě na zdraví poškozeného vedly minimálně dvě na sebe navazující okolnosti, z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti to nemusí pachatele zbavovat trestní odpovědnosti, pokud jeho jednání lze považovat za příčinu dostatečně významnou k tomu, aby poškozenému způsobila následek v podobě (těžké) újmy na zdraví, tj. pokud další navazující okolnost nemá povahu výlučné příčiny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1626/2015, publikované pod č. 37/2016 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o fyzickou újmu na zdraví, v tomto směru se Nejvyšší soud v zásadě ztotožnil s přesvědčivým odůvodněním příčinné souvislosti v rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména odst. 69 a 75). Šlo vlastně o tři na sebe navazující okolnosti: jednání obviněného, rozhodnutí poškozené uniknout právě uvedeným způsobem a jeho úspěšná realizace (úspěšná v první fázi, kdy se jí podařilo nakonec vyprostit z nedokonalého spoutání a vylézt na střechu), a nakonec pád a zranění poškozené. Jednání obviněného bylo bezesporu dostatečně významnou příčinou dalších uvedených okolností. Vystavil poškozenou intenzivnímu útoku (přidušení, spoutání, opětovné dušení) a mimořádnému tlaku vyplývajícímu z nevědomosti poškozené, co s ní chce udělat (přičemž si mohla reálně připouštět i možnosti nejhorší). Tím vytvořil situaci, kdy poškozená pociťovala silnou potřebu uniknout za každou cenu. Jak uvedla, zvažovala také možnost po uvolnění pout se zamknout v pokoji, ale ve dveřích nebyl klíč. Poté se „na útěku“ zranila i v důsledku psychického stavu, do něhož ji obviněný přivedl. Ani nesprávná volba způsobu úniku ze strany poškozené (a je otázkou, zda šlo o volbu nesprávnou, neboť nemohla vědět – a nikdo kromě obviněného to s jistotou neví dodnes – co bylo pohnutkou a cílem jednání obviněného) by neměla vliv na existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a pádem ze střechy a utrpěnými zraněními.
Je nutno zdůraznit, že pokud se poškozený po závažném útoku na svou tělesnou integritu a osobní svobodu, který pokračuje nebo hrozí pokračovat, snaží uniknout z bezprostředního fyzického dosahu pachatele, je v příčinné souvislosti s uvedeným útokem případné zranění, které přitom utrpí, i když je toto zranění způsobeno také nešikovným počínáním poškozeného, případně nikoli optimální volbou způsobu úniku. Stejně by tomu bylo také například tehdy, pokud by se poškozený pokusil uniknout vystoupením či vyskočením z automobilu, v němž by ho pachatel věznil, a srazilo by ho jiné vozidlo. Naproti tomu příčinná souvislost (z trestněprávního hlediska) by už nebyla dána v případech, kdy následek v podobě újmy na zdraví by způsobila jiná příčina, která by v zásadě zcela nahradila jednání pachatele a působila by jako příčina výlučná, respektive by stupeň způsobení následku klesl na nepatrnou hodnotu (například poškozenému by se již podařilo uniknout z dosahu pachatele, ale po nějaké době by týž den neopatrně vstoupil do vozovky a srazila by ho tramvaj).
V posuzovaném případě je příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě fyzických zranění poškozené nepochybná. Zamlžující podstatu věci je námitka obviněného, že nemohl způsobit pád poškozené ze střechy a tím vzniklá zranění pouhým návratem do místnosti a pohledem na poškozenou. Tento následek totiž způsobil svým předchozím jednáním. To také dostatečně vyplývá z výroku odsuzujícího rozsudku.
Nedbalostním zaviněním obviněného je pokryt i následek v podobě těžké fyzické újmy na zdraví poškozené způsobené pádem ze střechy a příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a tímto následkem. Zčásti tu lze odkázat na zmíněný odst. 71 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který zde připomněl, že obviněný se vůči poškozené dopouštěl různorodého násilí, na delší dobu ji spoutal a dusil ji, čímž u poškozené – bezesporu vědomě – vyvolal takový stav, že se poškozená právem bála o své zdraví a život. Jako osoba bez výrazného deficitu inteligence či normálního úsudku (navíc jako člověk s nadprůměrnou inteligencí a vysokoškolsky vzdělaný) musel vědět i to, že poškozená se bude za této jím vytvořené situace snažit v podstatě „za každou cenu“ uniknout a že k tomu zvolí (třeba i zkratkovitě) jakoukoli v úvahu přicházející cestu. Dokládá to i fakt, že jí mimo jiné odebral obuv a mobilní telefon, kterým by si mohla přivolat pomoc. Muselo mu být dále známo, že poškozené se může podařit vyprostit ze spoutání, které neprovedl nijak dokonale, i když zřejmě spoléhal – bez přiměřených důvodů – že se vyprostit nemůže. Pro tuto eventualitu, která nastala, když na nějakou dobu opustil místnost, mu musely být a také byly známy únikové cesty, které může poškozená zvolit. Pokud zvolila útěk (což bylo možné předpokládat jako nejpravděpodobnější), buď se mohla pokusit z místnosti uprchnout dveřmi, anebo oknem. V prostorách za dveřmi se příliš neorientovala a hlavně se tam nacházel on, jehož dalšího útoku se logicky musela obávat. Nabízela se tedy možnost uniknout oknem a vylézt na střechu domu. To už v sobě zahrnovalo možnost či spíše značnou pravděpodobnost pádu ze střechy a závažného zranění. Byla to ale jediná cesta, kde se nesetká s obviněným. To vše bylo obviněnému v hrubých rysech známo.
Není podstatné, jestli poškozenou zvolená varianta úniku byla optimální. Podstatné je, že byla možná, že se nabízela a že o této možnosti obviněný věděl. Není dále podstatné ani to, za jak pravděpodobnou ji obviněný považoval. Jestliže jednal ve vědomé nedbalosti a tedy spoléhal, že tato situace nenastane, je jasné, že spíše ji považoval za nepravděpodobnou. Rozhodné však je, že o ní věděl. Současně musel vědět – a to již s poměrně značnou pravděpodobností – o možnosti pádu poškozené ze střechy, pokud na střechu vyleze. Fakt, že se obviněný vrátil do místnosti v době, kdy poškozená už byla na střeše, a že k pádu (respektive k tomu, že se pustila okenního rámu, což k pádu přímo vedlo) přispěl i její úlek, už není rozhodující, jak se snažil dovolatel naznačovat. Jeho zavinění je třeba posuzovat na základě jeho předchozího násilného a omezujícího jednání, jímž dohnal poškozenou k riskantnímu a nebezpečnému způsobu úniku.
Nelze tudíž akceptovat námitku obviněného, že si nemusel být vědom možnosti (byť méně pravděpodobné), že poškozená se za daných okolností pokusí uniknout uvedeným způsobem (dovolatel poněkud zavádějícím způsobem uvádí spojení „vyskočí z okna“, což ale neodpovídá zjištěním soudů). Argumentace nalézacího soudu je v tomto směru přiléhavá. Je sice pravda – jak uvádí obviněný – že nemusel být obeznámen s tím, že se poškozená dříve psychiatricky léčila a proč, na správnosti závěru o vědomé nedbalosti to však nic nemění. Soud svou argumentaci založil na tom, co musel vědět každý normálně uvažující člověk.
