Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 986/2020, ze dne 25. 11. 2020:
Obviněná vyčetla nalézacímu soudu, že právní úvahy stran spolupachatelství opřel pouze o citace z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 11 Tdo 560/2017 a 7 Tdo 1433/2009, aniž tyto citace označil (použit byl dokonce termín „plagiování“ právních závěrů“) a aniž formuloval právní závěry vlastní. Předně Nejvyšší soud nepřisvědčil dalším zákonem nepodloženým a nekritickým požadavkům obviněné na náležitosti odůvodnění rozsudku, které jsou dány výlučně v rozsahu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Napadené odůvodnění je plně konformní se zákonnými kritérii i ustálenou soudní praxí. Použité závěry a právní úvahy nalézacího soudu o spolupachatelství jsou běžnou součástí odborné a komentářové literatury a svým způsobem teoretickoprávní notorietou, o čemž nakonec svědčí to, že tyto pasáže byly obhajobou identifikovány. Nelze tedy souhlasit s tím, že by takto pojaté odůvodnění právních úvah (bez výslovných citací původu) bylo zásahem do obhajovacích práv, navíc za situace, kdy je obviněná zastoupena obhájkyní jako osobou práva znalou. Stejně tak Nejvyšší soud nevidí důvodu, proč za situace, kdy lze aplikovat předchozí judikaturní rozhodnutí, by měl nalézací soud vytvářet jakékoli nadstavbové právní úvahy či odůvodnění rozhodnutí zbytečně rozvolňovat obsáhlými citacemi, byť mohou mít vztah k projednávané věci. Není tedy pravdou, že by soud byl povinen ve svém odůvodnění vždy přesně označovat použité citace (byť by takové pojetí odůvodnění vykazovalo vyšší stupeň argumentační přehlednosti) a doplňovat je dalším vlastním právním posouzením, pokud je zřejmé, že daný případ je plně subsumovatelný pod již judikaturně řešenou právní situaci. Přesně o takový případ se v dané věci jednalo. Požadavky dovolatelky v tomto ohledu nemají oporu v zákoně a neztotožňuje se s nimi proto ani Nejvyšší soud. Zcela odmítnout je pak třeba v těchto souvislostech termín „plagiování“, neboť odůvodnění soudních rozhodnutí nepodléhají formálním náležitostem plynoucím z autorských práv a je od nich naopak zákonem a soudy vyšších instancí vyžadováno, aby obsahovala aplikaci právních norem a zobecněné judikatury. Takový jev je vysoce žádoucí, neboť představuje harmonizaci a sjednocení soudní praxe, kterou podporuje i Nejvyšší soud svými rozhodnutími, a nejedná se tedy o plagiátorství ani o vadu odůvodnění meritorního rozhodnutí soudu v trestní věci.
