Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1041/2020, ze dne 25. 11. 2020:
Nejvyšší soud k těmto argumentům doplňuje, že přečin podle § 193b tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, který obsahuje tzv. druhý úmysl, jenž vyjadřuje pohnutku, tj. přípravné jednání, které se povyšuje na dokonaný trestný čin. Úmysl pachatele se proto musí vztahovat nejen k tomu, že navrhne setkání dítěti mladšímu patnácti let, ale i ke spáchání některého trestného činu se sexuální motivací (srov. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář k § 193b. Praha: Wolters Kluwer. 2015. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 25. 11. 2020). Pro jeho naplnění se tedy vyžaduje buď úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] nebo úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Je vhodné připomenout, že k dokonání postačuje již návrh směřující k setkání za účelem spáchat sexuálně motivovaný trestný čin, k němuž nemusí dojít.
Obecně je nutné uvést, že se bude u tohoto trestného činu jednat o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku u tzv. prvního úmyslu, neboť pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Tomu odpovídá použití výrazu „navrhne“, který vymezuje činnost zcela vědomou, činěnou za konkrétním jasně daným účelem. Představuje zřejmou vůli pachatele s konkrétním cílem učinit nabídku určitého chování určené osobě (dítěti mladšímu patnácti let). Pachatel proto jedná plně se svým chtěním, tj. vůlí. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, tzn. dítěti mladšímu patnácti let, vůči němuž směřovala, a to i s cílem ho poškodit nebo ohrozit, což se vztahuje zejména k důvodu, proč je takový návrh činěn. Vůle pachatele musí směřovat jak k tomu, takový návrh učinit, tak i k tomu, proč jej činí, neboť se váže na tzv. druhý úmysl, spáchat některý z uvedených sexuálních trestných činů. Pachatel zde rovněž předpokládá, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde. Je proto třeba z hlediska zavinění u znaku „navrhne“ v § 193b tr. zákoníku shledávat úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí, které by představovalo úmysl nepřímý (srov. přim. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221).
Zavinění u tzv. druhého úmyslu „v úmyslu spáchat trestný čin…“ předpokládá jak úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak i nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť zde postačí i srozumění s tím, že pachatel svým jednání ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. V konkrétním případě to znamená, že pachatel učiněným návrhem směřuje k jeho vlastnímu sexuálnímu uspokojení s osobou mladší patnácti roků, tedy uvědomuje si tento následek. Je však smířen i s tím, že takový následek nastat nemusí.
