Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1160/2020, ze dne 25.11.2020:
U zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle § 15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V souvislosti se spácháním vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. i) tr. zákoníku je třeba říci, že obecně z hlediska zavinění postačí k naplnění těchto kvalifikovaných skutkových podstat ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost, když ovšem protože v dané věci jednání skončilo ve stadiu pokusu vyžaduje se vždy úmysl i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 702/2014). V posuzovaném případě soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že oba obvinění jednali v úmyslu nepřímém. Platí, že o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
Současně je třeba dodat, že trestný čin vraždy může být spáchán jak jednáním, tak opomenutím. Zde se ještě sluší pro přesnost poznamenat, že konání a opomenutí nelze bez dalšího ztotožňovat s úmyslem a s nedbalostí. Konání a opomenutí jsou formy jednání jako znaku objektivní stránky, kdežto úmysl a nedbalost představují formy zavinění, tudíž znaku subjektivní stránky (viz Kratochvíl. V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 252 s). Podle § 112 tr. zákoníku se opomenutím rozumí opomenutí takového jednání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. V dané věci měli obvinění, jakožto rodiče nezletilého poškozeného, zvláštní povinnost podle § 855 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Ustanovení § 858 občanského zákoníku stanoví, že „Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud“. Z uvedeného se podává, že povinnost ochraňovat dítě a pečovat o něj mají oba rodiče, nikoliv pouze jeden z rodičů, a to bez ohledu na věk dítěte, byť lze připustit, že konkrétní míra péče jistým způsobem bude odvislá od toho věku dítěte, času, který rodič tráví s dítětem, zda rodič žije s dítětem ve společné domácnosti, zda má povědomí o chování druhého rodiče k dítěti z hlediska zajištění jeho potřeb apod., což je ovšem skutková okolnost, která je předmětem dokazování.
Na místě je ještě vhodné zdůraznit rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 30/1998), podle kterého jestliže rodič malému dítěti dlouhodobě nepodává žádnou stravu, následkem čehož dojde k úmrtí dítěte, pak takové jednání, resp. opomenutí, zakládá trestní odpovědnost za poruchový delikt – trestný čin vraždy.
