Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1308/2020, ze dne 17. 12. 2020:
V první části dovolací argumentace obviněný nesouhlasil s tím, že došlo k zanedbání povinné výživy, jelikož – byť neposílal peníze přímo k rukám matky nezletilé – svou dceru po celou dobu materiálně zabezpečoval, kupoval jí jídlo, ošacení, umožnil jí bydlení apod. Uvedená námitka je svou povahou námitkou právní (směřuje do naplnění objektivní stránky daného přečinu), je však zjevně neopodstatněná. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Ohledně obviněným tvrzených plnění, která své nezletilé dceři poskytoval (kupování ošacení, placení vstupu do aquaparku apod.), neměly soudy žádné pochybnosti (ostatně v tomto ohledu výpověď obviněného potvrdila jak matka nezletilé, tak i samotná nezletilá). Taková plnění však nelze považovat za plnění vyživovací povinnosti ve výše uvedeném smyslu. Jak správně soudy zdůraznily (včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu), kupování jídla, oblečení, placení výletů apod. nelze považovat za plnění vyživovací povinnosti (u oblečení by se muselo jednat o podstatné nákupy ošacení reálně odpovídající potřebám dítěte tak, aby tyto nákupy – zpravidla po dohodě s matkou dítěte – skutečně z nikoli zanedbatelné části sloužily k saturování reálných aktuálních potřeb dítěte). Rovněž příležitostná plnění v podobě dárků nejsou hrazením výživného (viz např. č. 17/1997 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 419/2020). V této souvislosti lze připomenout, že výživné slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1835/2011, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2922/2010).
