Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1182/2020, ze dne 25. 11. 2020:
Nejvyšší soud nejprve obecně připomene, že přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. U alternativního způsobu jednání spočívajícího v zatajení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů pachatel v podstatě předstírá vůči jiným osobám, zpravidla kontrolním nebo daňovým orgánům, že určité doklady vůbec nemá, anebo je umístí nebo ukryje na takovém místě, kde jsou pro takové orgány, popřípadě pro jiné osoby, nedostupné běžnými prostředky (např. je nepředloží při kontrole nebo je na dotaz kontrolního orgánu zamlčí, resp. uvádí, že je nemá). O zatajení se bude jednat i tehdy, jestliže pachatel uvádí ohledně účetních dokladů rozporné údaje, a vzhledem k tomu není jasné, kde se skutečně nacházejí příslušné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, zda je toto účetnictví kompletní a zda obsahuje konkrétní důležité doklady vztahující se například k podanému daňovému přiznání a v něm uvedeným údajům, anebo k majetkovým právům jiného, mezi něž patří i pohledávky věřitelů. Zatajení těchto rozhodných účetních dokladů nemůže být v zásadě vyloučeno ani pouhým nekonkrétním tvrzením pachatele, že účetnictví se nachází na určitém místě, zvláště když bylo později toto tvrzení zase popřeno, resp. shledáno nepravdivým (srov. rozhodnutí č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Zatajením je v uvedeném smyslu i předstírání toho, že účetnictví bylo předáno jiné osobě (typicky např. novému statutárnímu orgánu obchodní korporace), ačkoli tak pachatel neučinil a s účetními doklady naložil blíže nezjištěným způsobem. Pod pojem „majetková práva jiného“ je třeba zahrnout veškerá práva vztahující se k cizímu majetku, tedy nejen práva věcná (např. vlastnictví k věci), ale i majetková práva vyplývající ze závazkových vztahů (typicky práva věřitelů), jakož i práva z jiných vztahů, které mají majetkový charakter (např. práva k obchodním podílům v obchodních společnostech a v družstvech, ke vkladu tichého společníka apod.). K naplnění základní skutkové podstaty podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku postačí ohrožení majetkových práv jiného, nemusí dojít k jejich skutečnému porušení. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného přečinu, k jeho spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele podle § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2590, 2591).
Ačkoli obviněná tvrdí, že účetnictví poškozených „nezatajovala“, nýbrž činila vše proto, aby účetní doklady mohla poškozeným předat, během trestního řízení byl zjištěn přesný opak. Z výsledků provedeného dokazování jasně vyplynulo, že T. J. jménem obchodní společnosti J., jménem svým i za B. J. ukončil nejpozději dne 21. 4. 2017 smlouvu o spolupráci s obviněnou za všechny podnikatelské subjekty, v měsíci květnu 2017 došlo rovněž k odvolání plné moci a zejména to byl právě tento svědek, který obviněnou opakovaně, avšak marně, vyzýval, aby mu vrátila všechny účetní doklady, resp. je odevzdala osobám, pro něž účetní činnost vykonávala. Jelikož jeho výzvám obviněná nevyhověla, tak jí T. J. nejprve dne 9. 5. 2017 zaslal tzv. předžalobní výzvu, opět nedosáhl vrácení dokumentace, proto na obviněnou podal dne 31. 5. 2017 trestní oznámení (srov. č. l. 2 a násl. trestního spisu). Policejní orgán poté, co obdržel trestní oznámení, obviněnou předvolal k podání vysvětlení jako osobu podezřelou ze spáchání trestného činu a vyzval ji k vydání zadržovaných dokumentů. Až v návaznosti na tento úkon obviněná účetnictví policejnímu orgánu ve dnech 21. a 28. 7. 2017 (srov. č. l. 187 a 188 trestního spisu) vydala. Ze stručného popisu sledu událostí je zjevné, že bez užití vlivu působení autority orgánu veřejné moci by poškození pouze těžko docílili navrácení účetní dokumentace od obviněné do své dispozice. Rozhodně tak nelze uvažovat o dobrovolném vrácení ze strany obviněné, k němuž měla zajisté dostatek příležitostí, čímž by zabránila svému trestnímu postihu, nicméně ona sama tak učinila až v reakci na výzvu policejního orgánu.
S ohledem na povahu a účel ochrany poskytované první ze dvou základních skutkových podstat přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, jejímž objektem je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a všech dokladů sloužících k přehledu a kontrole hospodaření a majetku, stejně jako se zřetelem k výkladu znaku „zatajení“ účetních knih a jiných dokladů v rámci soudní praxe znaku „zatajení“ účetních knih a jiných dokladů znaku „zatajení“ účetních knih a jiných dokladů není žádných pochyb o tom, že v posuzovaném případě jednání obviněné odpovídá jeho naplnění. Jak přiléhavě připomněl státní zástupce ve svém vyjádření, pojem „zatajení“ fakticky znamená, že dokumenty účetní evidence se stanou nepřístupnými pro oprávněné osoby bez ohledu na to, zda je jim známo jejich konkrétní uložení či místo, kde se fakticky nacházejí. Významné je, že si v důsledku počínání pachatele nemohou příslušnou dokumentaci vzít do své dispozice oprávněné osoby, ať již za účelem jejich řádné evidence, nebo k plnění kontrolní činnosti, a současně tak dojde k ohrožení majetkových práv jiného nebo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Obviněná I. B. zadržovala účetní knihy, zápisy a jiné doklady celkem tří podnikatelských subjektů, ačkoli věděla, že všechny již nehodlají využívat jejích služeb při zpracování účetní evidence, ukončili smluvní vztah, z čehož jí plynula povinnost vrátit svěřené dokumenty. Pro poškozené nebylo dostupné si běžnými prostředky zajistit možnost získat své účetnictví, neboť nebylo uloženo na místě, kam by se mohli bez dalšího dostavit a převzít si je. Bylo jim pouze známo, že se dokumentace nachází v dispoziční sféře obviněné, od níž bylo nutné žádat předání. Pakliže ona takovou součinnost neposkytla, nelze považovat za nesprávný právní závěr soudů obou stupňů, které shledaly u obviněné za naplněný zákonný znak „zatajení“ ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Nelze proto souhlasit s argumentací obviněné, že znak zatajení dopadá jen na ty situace, v nichž není známo, kde se doklady nachází, jsou ukryty a tím v podstatě „ztracené z evidence“. Nakonec právě zjištěné okolnosti v posuzované trestní věci vyvrací takovou úvahu obviněné, neboť předmětné účetnictví, které ona sama zadržovala a odmítala vydat oprávněným osobám, muselo být podnikatelskými subjekty rekonstruováno, aby došlo ke splnění příslušné daňové povinnosti. To znamená, že právě v důsledku jednání obviněné se fakticky účetnictví „ztratilo z evidence“, musela být provedena jeho rekonstrukce, přestože se tak stalo jen díky jejímu odmítání splnit výzvy oprávněné osoby k jeho vydání.
Posuzovaná věc se pouze zdánlivě odlišuje od věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 5 Tdo 277/2013, z níž mimo jiné čerpaly soudy nižších stupňů úvahy při právním posouzení posuzované trestní věci obviněné, což vytýkala v úvodu svého dovolání. Ve zmiňovaném případě totiž obviněný účetnictví ukryl na místě, o němž dotčené subjekty (tj. poškození) neměly vůbec tušení, a jeho vydání obviněný podmiňoval vyplacením finanční částky. Zadržení účetnictví představovalo v tomto případě „donucovací prostředek“ proto, aby mu byla peněžní odměna poškozenými uhrazena. Obviněný přitom tajil místo uložení dokladů i vyšetřujícímu policejnímu orgánu, dokud nebyla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Účetnictví tedy „zatajoval“ mnohem déle, než obviněná, která je vydala ještě před zahájením vlastního trestního stíhání, byť již v návaznosti na úkony, které policejní orgán vůči ní provedl. Navzdory určitým skutkovým odlišnostem obou případů lze v každém z nich shledat za naplněný znak „zatajení“, neboť účetní doklady byly vinou pachatelů pro osoby, jimž náležely, případně správním orgánům, nedostupné, ačkoli obvinění sami účetnictvím disponovali, měli je ve své moci.
Jen stručně a nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud k poznámce obviněné ohledně škody upozorňuje, že proto, aby byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a bylo možné konstatovat trestní odpovědnost obviněné, nebylo nutné, aby došlo ke způsobení škody komukoli, poškozeným v případech tohoto typu zpravidla není ani stát, jak obviněná tvrdila. Jde o ohrožovací delikt, nikoli poruchový, postačí tedy, aby některým z alternativních způsobů jednání vyjmenovaných v § 254 odst. 1 tr. zákoníku došlo k ohrožení majetkových práv jiného, není tak nutné jejich narušení. Rovněž postačí případné ohrožení řádného a včasného vyměření daně, nemusí dojít k opožděnému nebo nesprávnému vyměření daně. V případě obviněné sice u poškozených plátců daně došlo k opožděnému vyměření daně, což bylo i sankcionováno správcem daně, nicméně tento následek neměl vliv na užitou právní kvalifikaci skutku obviněné. Škoda je okolností podmiňující použití přísnější trestní sazby podle § 254 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, a k jejímu možnému vzniku lze odkázat například na rozhodnutí č. 25/2020 Sb. rozh. tr.
