Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 360/2020, ze dne 2. 3. 2021:
Zásada zákazu reformationis in peius nebyla porušena ani tím, že výše uloženého nepodmíněného trestu odvolacím soudem spolu s náhradním trestem odnětí svobody v případě nevykonání peněžitého trestu převyšuje výši nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně, ačkoliv státní zástupce nenavrhoval zpřísnění nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tímto způsobem totiž nelze na náhradní trest odnětí svobody nahlížet a sčítat ho s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody. Na jednu stranu obviněný argumentuje judikaturou, podle níž je třeba na jednotlivé uložené druhy trestu nahlížet jako na samostatné, oddělitelné výroky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 267/2019), na straně druhé, v podstatě v rozporu s touto judikaturou, argumentuje tak, že se mají jednotlivé druhy trestu pro účely uplatnění zásady zákazu reformationis in peius prolínat a jejich výše sčítat.
Dodržení či naopak porušení zmíněné zásady je třeba hodnotit podle toho, jaké bezprostřední důsledky pro pachatele, jemuž je trest jako právní následek jeho trestní odpovědnosti ukládán, přináší, a to i z hlediska účelu ukládání jednotlivých druhů trestů. Nepodmíněný trest odnětí svobody postihuje pachatele nejcitelněji. Je nejpřísnějším trestem, neboť představuje nejzávažnější zásah do nejširšího okruhu základních práv a svobod jedince (znamená nejen zbavení osobní svobody spojené s povinností podrobit se určitému režimu výkonu trestu, ale omezuje též řadu jiných práv a svobod, např. právo sdružovat se, právo podnikat, vykonávat volené funkce apod.). Z tohoto hlediska represivní povaha tohoto trestu (trestu univerzálního) je značná. Naproti tomu trest peněžitý je tradičně řazen mezi tzv. tresty alternativní, tj. tresty nespojené s odnětím svobody. Jeho účelem je postihnout pachatele majetkově (zvláště v případech, kdy jím spáchaná trestná činnost sledovala majetkové zájmy). Z povahy věci je trestem mírnějším než nepodmíněný trest odnětí svobody. Představuje (míněna úprava v době rozhodování soudů nižších stupňů) trest s náhradou, a to vzhledem k tomu, že při jeho ukládání se obligatorně stanoví náhradní trest, který plní funkci pojistky jeho výkonu. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je nezbytné učinit následující závěr.
Jestliže na základě rozsudku soudu prvního stupně stíhala dovolatele povinnost podrobit se výkonu trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let (v případě potvrzení trestu odvolacím soudem) a na podkladě rozsudku soudu odvolacího v trvání sedmi let, pak je nezbytné učinit závěr, že k porušení zákazu reformationis in peius v jeho věci nedošlo. Z hlediska bezprostředních dopadů totiž nelze přihlížet k náhradnímu trestu (odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců) plnícího funkci pojistky ve vykonávacím řízení, neboť povinnost jeho výkonu z vydaného rozhodnutí pro dovolatele bezprostředně neplyne. Případná povinnost výkonu tohoto trestu (včetně určení toho, zda se vztahuje k výměře stanovené v rozsudku či toliko její části, s ohledem na částečné uhrazení peněžitého trestu) totiž nastupuje až na základě dalšího rozhodování soudu v průběhu řízení vykonávacího, a to jen za situace, že nebyla vykonána sankce původně uložená (tj. majetkové povahy).
