Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 360/2020, ze dne 2. 3. 2021:
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v oblasti přípustnosti důkazů v trestním řízení, při jejichž
opatřování došlo k porušení procesních předpisů, je založena na kombinaci čl. 6 Úmluvy, v němž je zakotveno právo na spravedlivý proces, se zásahem do jiného práva chráněného Úmluvou v rámci opatřování důkazů (nejčastěji právo na ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy). Primárně je zkoumáno, zda došlo k zásahu do tohoto jiného práva a v případě, že je shledáno jeho porušení, zkoumá se porušení práva na spravedlivý proces. Článek 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivý proces, neupravuje však přípustnost důkazů jako takových, neboť to v prvé řadě spadá do působnosti vnitrostátního práva. ESLP se tak nezabývá tím, zda určitý důkaz měl nebo neměl být připuštěn, nýbrž zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou „nezákonnost“ a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Úmluvou, povahu tohoto porušení. Při posouzení, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, je třeba vyhodnotit, zda byla dodržena práva obhajoby, tedy zda měla obhajoba efektivní možnost důkaz a jeho použití napadat, třebaže soudy námitky neakceptovaly a lze přihlédnout také k váze veřejného zájmu na postihu za konkrétní trestný čin a na uložení sankce jeho pachateli a tuto porovnat se zájmem jednotlivce, aby důkazy v jeho neprospěch byly opatřovány zákonnou cestou (srov. Heglas proti České republice, 5935/02). Při posouzení porušení práva na spravedlivý proces je irelevantní, zda je zpochybňovaný důkaz důkazem jediným či existují i další důkazy, na nichž je odsouzení pachatele postaveno, podstatné je, že samotný důkaz je nezpochybnitelný a průkazný.
Ve věci Khan proti Spojenému Království (35394/97) ESLP shledal, že utajené použití odposlouchávacích zařízení bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy, protože jejich užití nemělo podklad ve vnitrostátním právu a že zásah do výkonu práva na respektování soukromí dotyčných stěžovatelů nebyl v souladu se zákonem. Nicméně připuštění takto získaného důkazu nebylo za okolností případu v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, přestože důkaz získaný postupem v rozporu s Úmluvou byl jediným rozhodujícím důkazem. Tuto praxi stran primárních důkazů (otráveného stromu) potvrdil ESLP i v dalších rozhodnutích (např. Bykov proti Rusku, 4378/02).
Jelikož ESLP v zásadě připouští použitelnost primárních důkazů, které byly opatřeny v rozporu se zákonem, logickou argumentací i ve vztahu k důkazům sekundárním (plodům z otráveného stromu) a jejich přípustnosti je třeba učinit závěr, že i když je primární důkaz nezákonný, neznamená to automaticky nepoužitelnost (sekundárního) důkazu na základě primárního důkazu získaného. Tento závěr je promítnut do rozhodnutí ve věci Prade proti Německu (7215/10), v němž ESLP vyslovil, že ačkoliv byl příkaz k domovní prohlídce po jejím provedení zrušen pro nezákonnost, důkazy, jež byly na základě této domovní prohlídky získány, mohly být využity a mohly vést k odsouzení pachatele. Svůj závěr ESLP odůvodnil mimo jiné tím, že soudy měly dostatečný prostor pro to, aby v rámci principu proporcionality zvážily (ne)použitelnost důkazů, obhajoba měla možnost zákonnost příkazu napadat či že v době domovní prohlídky existoval platný příkaz a nic nenaznačovalo tomu, že by orgány konající prohlídku jednaly ve zlé víře nebo snad úmyslně porušovaly formální pravidla.
Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že ESLP nedospěl ve své judikatuře k převzetí doktríny plodů z otráveného stromu, a to nejen ve vztahu k důkazům sekundárním, nýbrž toleruje v zásadě i využití primárních důkazů, které byly získány v rozporu se zákonem, a to tehdy, zůstane-li právo na spravedlivý proces zachováno. Právo na spravedlivý proces je právem relativním a vždy musí být v souladu s principem proporcionality zváženo, zda právo obviněného na spravedlivý proces převáží nad ostatními chráněnými zájmy. ESLP při posuzování toho, zda bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces či nikoliv porovnává na jedné straně zájem na vyšetření a potrestání trestných činů a na straně druhé zájem chráněný porušeným předpisem, přičemž čím závažnější čin, tím větší zásah, resp. porušení procesních předpisů v neprospěch obviněného je možno tolerovat.
K aplikovatelnosti doktríny plodů z otráveného stromu v českém trestněprávním prostředí existuje rovněž poměrně obsáhlá judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, publikovaný pod č. 50 ve sv. č. 64 Sb. nál. a usn.; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3318/09; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015 atd.), z níž je patrné převzetí závěrů vyjádřených v judikatuře ESLP. Výslovně lze připomenout závěry Ústavního soudu z jeho nálezu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13 (publikovaného pod č. 195 ve sv. 75 Sb. nál. a usn.), kde v návaznosti na svou předchozí judikaturu potvrdil svůj zdrženlivý přístup k doktríně plodů z otráveného stromu, přičemž vysvětlil, že kontinentální trestní řízení vychází (naproti formálním důkazním pravidlům uplatňujícím se v prostředí common law) z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, vedou k neúčinnosti či nepřípustnosti důkazu. Vzhledem k těmto teoretických východiskům pak Ústavní soud akcentoval, že pokud v průběhu řízení došlo k provedení rekognice v rozporu s trestním řádem, a tato rekognice je tak důkazně nepoužitelná, nelze dospět k závěru, že je důkazně nepoužitelná rovněž celá další výpověď poškozeného, který byl poznávající osobou při procesně nesprávně provedené rekognici, nýbrž jsou nepoužitelné pouze ty pasáže jeho výpovědi, které jsou zcela jednoznačně kauzálně spjaty s procesně nepoužitelnou rekognicí (jednalo se o ty pasáže výpovědi poškozeného, v nichž identifikoval obviněného prostřednictvím čísel fotografií z rekognice, která proběhla nezákonným způsobem).
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že česká trestní teorie ani praxe doposud nepřevzala angloamerickou doktrínu plodů z otráveného stromu (srov. např. Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 372; Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, str. 44-45; příslušní autoři sice s odmítáním této doktríny polemizují, zároveň však jednoznačně konstatují, že česká trestní teorie ani praxe tuto doktrínu nepřevzala). Nelze ovšem vyloučit, že v některých případech se může na základě „kontinentálního“ formálně-materiálního přístupu k hodnocení zákonnosti důkazů dojít ke stejným závěrům jako na podkladě této angloamerické doktríny. Podstatné nicméně je přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“ [srov. též Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196].
