Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1109/2020, ze dne 25. 11. 2020:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 5. 2020, č. j. 2 T 147/2019-73, byl obviněný V. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
na různých místech v Liberci od přesně nezjištěné doby, pravděpodobně od měsíce srpna 2017 do dne 17. 8. 2018, prodal P. P., narozenému dne XY, nejméně ve třech případech sušené konopí zvané marihuana, vždy cca 1 g za 200 Kč, když konopí je jako omamná látka uvedeno v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a k dispozici s touto látkou neměl zákonné povolení.
Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Z důvodu ještě větší přesvědčivosti Nejvyšší soud jen dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto si byly vědomy důkazní situace v posuzované věci a věnovaly náležitou pozornost hodnocení výpovědí svědka P. P. a obviněného jakožto zásadních důkazů, jež současně založily situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Soud prvního stupně (a rovněž odvolací soud, jenž se jak se způsobem hodnocení provedených důkazů, tak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ztotožnil) přitom důvodně svá skutková zjištění o tom, že obviněný nejméně ve třech případech prodal P. P. sušené konopí (marihuanu), učinil na podkladě svědecké výpovědi P. P., jež byla v průběhu trestního řízení v podstatných okolnostech konstantní a nevykazovala žádné skutkové ani logické rozpory, přičemž u jmenovaného svědka nebyl shledán ani jakýkoli motiv vypovídat v neprospěch obviněného, ani snaha sebe prezentovat v lepším světle. Tento soud správně naopak neuvěřil výpovědi obviněného pro její značné rozpory a též vzhledem k tomu, že obviněný ji opakovaně podstatně měnil; jako taková posouzená v konfrontaci s výpovědí svědka P. P. nemohla obstát a je třeba ji hodnotit jako nevěrohodnou. Z těchto důvodů je tudíž třeba zásadně odmítnout i výhradu obviněného, že žádný z rozhodujících soudů kromě obecných tvrzení konkrétně nevysvětlil, resp. neodůvodnil, proč považoval právě výpověď svědka P. P. za věrohodnou. Nelze než dodat, že za této situace závěr soudů o věrohodnosti výpovědi svědka P. P. odpovídá i požadavkům judikatury Ústavního soudu týkající se situací tzv. tvrzení proti tvrzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 44.).
