Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1216/2020, ze dne 9. 12. 2020:
Obviněný F. P. namítl, že bylo postupem soudu prvního stupně zasaženo do jeho práva na obhajobu, a to porušením ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., když mezi hlavním líčením konaným dne 16. 11. 2017 a hlavním líčením konaným dne 24. 9. 2018 uplynulo více než deset měsíců, a přesto soud neprovedl hlavní líčení znovu, nekonstatoval dosavadní průběh jednání, ani se nedotázal stran, zda souhlasí se čtením protokolů o průběhu předchozích hlavních líčení, a učinil tak za situace, kdy v předchozím hlavním líčení byli slyšeni poškození jako klíčoví svědci. Je nutno předeslat, že uvedená námitka stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a svou podstatou neodpovídá ani jiným zákonným dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř., přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné, pouze nad rámec dovolání a z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu, objasnit nedůvodnost této námitky.
Podle § 219 odst. 3 tr. ř. jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
Ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. upravuje dvě různé alternativy dalšího postupu poté, co bylo dříve hlavní líčení odročeno (na určitý termín i na neurčito), pokud po odpadnutí důvodu odročení se má hlavní líčení v téže věci opětovně konat. První alternativou je opětovné provedení hlavního líčení pro existenci podstatné vady dřívějšího hlavního líčení či existence jiného důležitého důvodu, pro změnu složení senátu, který ve věci rozhoduje, či z důvodu, že od odročení hlavního líčení uplynula delší doba a státní zástupce nebo obviněný nesouhlasí jen s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení. Druhou alternativou je pokračování v hlavním líčení a navázání na jeho výsledky po sdělení podstatného obsahu dosavadního jednání, protože dříve provedená část hlavního líčení není zatížena podstatnou vadou řízení a ani jiný důležitý důvod nevyžaduje provést znovu celé hlavní líčení, přičemž se nezměnilo složení senátu ani od odročení neuplynula delší doba, anebo pokud se změnilo složení senátu nebo od odročení uplynula delší doba, státní zástupce a obžalovaný souhlasili s tím, aby předseda senátu přečetl podstatný obsah protokolu o dříve provedené části hlavního líčení, včetně důkazů v něm provedených.
V nyní projednávané věci měl obviněný za to, že mezi hlavními líčeními konanými dne 16. 11. 2017 a dne 24. 9. 2018 uběhla příliš dlouhá doba na to, aby mohlo být pokračováno v hlavním líčení a navázáno na jeho výsledky bez zopakování hlavního líčení či přečtení podstatného obsahu protokolu o dřívějším hlavním líčení. Soud prvního stupně však dospěl k odlišnému závěru.
Zákon neposkytuje bližší konkretizaci pro posouzení, jaký časový limit lze považovat za delší dobu. Záleží proto na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů atd. Posouzení toho, zda mezi dříve konaným hlavním líčením a odročeným hlavním líčení uplynula delší doba či zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) považuje za nutné opakovat důkazy již jednou před ním provedené, však náleží soudu prvního stupně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2713).
Na základě výše uvedeného tak nelze ničeho vytknout soudu prvního stupně, pokud dne 24. 9. 2018 pokračoval v odročeném hlavním líčení, aniž by provedl hlavní líčení znovu či se dotazoval stran, zda souhlasí se čtením protokolu o průběhu předchozích hlavních líčení, když je evidentní, že soud prvního stupně nedospěl k závěru, že od odročení hlavního líčení do jeho konání uplynula delší doba, která by ve smyslu zásady bezprostřednosti bránila pokračování v hlavním líčení. Ani Nejvyšší soud pak neshledává v rozsahu či složitosti a množství důkazů provedených v hlavním líčení konaném přede dnem 24. 9. 2018 nutnost tyto opakovat. Naopak lze konstatovat, že se o příliš rozsáhlou a složitou věc nejedná. Pokud dovolatel argumentoval tím, že v hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2017 byli vyslechnuti klíčoví svědci, pak je třeba uvést, že jejich výpovědi byly zaprotokolovány a v případě, že by si soud či strany jejich výpovědi již zcela nepamatovaly, nic jim nebránilo v prostudování jejich výpovědí a vybavení takového důkazu v paměti. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně neměl povinnost provádět celé hlavní líčení znovu, ani se dotazovat stran, zda souhlasí s pouhým přečtením protokolu o průběhu předchozího hlavního líčení, neboť s ohledem na všechny uvedené okolnosti nevyvolala doba, která uplynula od odročení hlavního líčení, nutnost opakovat již provedené důkazy.
Na straně soudu prvního stupně však lze připustit pochybení spočívající v tom, že soud prvního stupně při pokračování v hlavním líčení dne 24. 9. 2018 nekonstatoval dosavadní průběh jednání (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 784 až 787, včetně jeho zvukového záznamu přiloženého k č. l. 787). Nicméně v reakci na tento postup soudu prvního stupně je třeba říci, že komentářová literatura i konstantní judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 907/2018) stojí na stanovisku, že ne každá vada procesního charakteru musí nutně vést ke zrušení napadeného rozsudku. Obviněný byl po celou dobu hlavního líčení zastoupen přítomným obhájcem, obviněný se předcházejícího hlavního líčení rovněž účastnil, byla mu dána možnost se k jednání, které u bylo kladeno za vinu, vyjádřit, klást dotazy svědkům, měl možnost prostudovat protokoly o hlavním líčení a připomenout si tak dosavadní průběh řízení. Podle Nejvyššího soudu tedy nedošlo k takovému porušení práva obviněného na obhajobu, aby bylo nutno v jeho důsledku napadená rozhodnutí zrušit, a neshledal žádný relevantní zásah do práv obviněného v tom smyslu, že by řízení jako celek pozbylo standardy spravedlivého procesu.
