Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1228/2020, ze dne 9. 12. 2020:
Obdobný závěr byl učiněn i ohledně dalších námitek, které obviněný uplatnil k uloženému trestu zákazu činnosti uloženému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Smysl trestu zákazu činnosti spočívá v tom, aby se pachateli zabránilo vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (viz rozhodnutí pod č. 42/1967 Sb. rozh. tr.). Někdy bude nutné vyslovit i obecnější zákaz některých činností (viz rozhodnutí pod č. 23/1963 Sb. rozh. tr.), nelze však pachateli zakázat výkon jakéhokoli povolání a určit mu povolání jediné a stejně tak mu nelze přikázat určité pracoviště, nařídit změnu zaměstnání, zakázat výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví nebo výkon všech druhů podnikání, a to u pachatele fyzické osoby ani právnické osoby (viz rozhodnutí pod č. 23/1963, č. 10/1973, č. 38/1984, č. 60/1994-II. a č. 20/1996 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002). Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, nutno též vycházet především ze souvislosti činnosti se spáchaným trestným činem. Příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Za příliš úzký rozsah nutno považovat např. zákaz výkonu funkce hmotně odpovědného vedoucího zaměstnance při jeho ponechání na témže pracovišti, kde manipuluje s penězi (viz např. rozhodnutí pod č. 51/1988-II. Sb. rozh. tr.), naopak příliš široký a neurčitý je např. zákaz jakéhokoli povolání, v němž by pachatel přišel do styku se svěřenými penězi nebo jinými majetkovými hodnotami [viz rozbor a zhodnocení pod č. I/1965, s. 12 (124) Sb. rozh. tr.], stejně jako zákaz činnosti úřední osoby, zákaz činnosti odpovědného hospodářského činitele, zákaz výkonu jakékoli velitelské funkce v ozbrojených silách (viz rozhodnutí pod č. 40/1966 Sb. rozh. tr.), blíže nekonkretizovaný zákaz soukromého podnikání fyzické nebo právnické osoby, zákaz provozování jakékoli živnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001), zákaz výkonu všech svobodných povolání (viz rozhodnutí pod č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr.). K tomu lze odkázat i na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 934 a 935.).
S ohledem na v předchozím odstavci konstatované skutečnosti tak lze uzavřít, že obviněným vznesené námitky stran uloženého trestu zákazu činnosti lze hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Jak již bylo uvedeno shora, obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu podnikání v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 tr. živnostenského zákona, jakož i v zákazu výkonu statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci, neboť právě v úzké souvislosti s těmito činnostmi se obviněný dopustil projednávaného trestného činu.
Pro úplnost je třeba k argumentaci státní zástupkyně uvedené v jejím vyjádření k dovolání obviněného podotknout, že Nejvyšší soud s takto formulovanými výtkami státní zástupkyně nemůže souhlasit. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k uvedené problematice uvedla, že podle jejího názoru výše uvedený trest zákazu činnosti byl ze strany soudu prvního stupně stanoven příliš extenzivně, neboť soudem prvního stupně zvolená formulace předmětného trestu de facto znamená, že obviněný není oprávněn podnikat ve všech předmětech podnikání vymezených v přílohách 2, 4 a 5 živnostenského zákona, což je podle jejího názoru v rozporu s ustálenou judikaturou usilující o co nejužší vztah mezi trestem zákazu činnosti a činnosti v rámci které se pachatel trestného činu dopustil. K výše uvedené argumentaci je třeba předně uvést, že s tvrzením státní zástupkyně ohledně rozsahu příloh živnostenského zákona, na něž se má uložený zákaz činnosti vztahovat, nelze souhlasit, neboť ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno “v přílohách 1 a 3” (viz bod 24. vyjádření), ale “přílohách 1 až 3”, [což vylučuje její argumentaci, že „obviněný není podle rozhodnutí soudu oprávněn podnikat ve všech předmětech podnikání vymezených v mj. v příloze 2 (jinak uvedeno také 4 a 5)]. Rovněž je, vzdor tvrzení státní zástupkyně, třeba konstatovat nepodřaditelnost přílohy číslo 5 pod předmětný trest zákazu činnosti, neboť v případě této přílohy se jedná o „Seznam živností, jejichž výkon je podnikatel povinen zajistit pouze fyzickými osobami splňujícími odbornou způsobilost, a odborné způsobilosti pro výkon těchto činností“. Oproti tomu pouze příloha, jak vyplývá z jejího znění [příloha číslo 4 živnostenského zákona] upravuje předmět podnikání zvaný “výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona”. Jinými slovy řečeno, soudem prvního stupně zvolená formulace trestu zákazu činnosti vztahující se k podnikání svým doslovným zněním odpovídá výhradně činnosti vymezené v příloze číslo 4 živnostenského zákona a dopadá tak zásadně jen na tuto přílohu. Je sice pravdou, že pod předmět podnikání “výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona” spadá celá řada dalších oborů, než konkrétně ten, v rámci kterého se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil, nicméně nelze ohlédnout od skutečnosti, že společnost P. S. prostřednictvím které bylo spáchání předmětné trestné činnosti obviněnému umožněno, má jako předmět svého podnikání vymezenou právě výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, což jí dává možnost využití jakéhokoliv do konkrétního předmětu podnikání spadajících oborů. Obviněný se tedy za vinu mu kladeného trestného činu dopustil v přímě souvislosti s trestem zákazu činnosti postiženým předmětem podnikání. Vyjma výše uvedené skutečnosti, sama státní zástupkyně na jiném místě svého vyjádření k dovolání obviněného jako argumentaci pro uložení trestu zákazu výkonu statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to ačkoliv se obviněný v době spáchání předmětného trestného činu v tomto postavení nenacházel, uvedla judikaturu Nejvyššího soudu, a sice rozsudek ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1393/2016, podle kterého „souvislost s trestným činem má i taková činnost, která poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu jeho spáchání usnadnila. Nevyžaduje se, aby pachatel trestný čin spáchal přímo v rámci výkonu činnosti, která se zakazuje.” Lze tak uzavřít, že obviněný přímo prostřednictvím předmětu činnosti společnosti P. S. spáchal projednávaný trestný čin, kdy vymezení pouze jednoho oboru z celé řady oborů, které je možné v rámci předmětu podnikání, do něhož tyto obory spadají provozovat, by se nejen minulo s účelem předmětného trestu, ale především by to bylo v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jakož i ustálenou soudní judikaturou.
