Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1153/2020, ze dne 26. 11. 2020:
Z hlediska rozdílnosti skutkových podstat obou trestných činů je dále nutné, jakkoliv zatím v teoretické a obecné rovině, konstatovat, že za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pojem násilí se rozlišuje ve dvou formách. Jednak jako násilí ve formě vis absoluta, které zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti a složka vůle u oběti zcela chybí (například oběť je svázána takovým způsobem, který zcela vylučuje vlastní jednání), jednak ve formě vis compulsiva, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku, který však není neodolatelný, a proto se složka vůle u oběti projevuje, ale je ovlivněna prováděným násilím (například bitím s pohrůžkou, že toto bude pokračovat až do té doby, dokud oběť nepodlehne a nesplní požadavek pachatele.
Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení také nejde, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí. Jde tedy o stav, kdy poškozený po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost či z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku bezprostředního násilí uskuteční. Právě donucení za použití některé z uvedených forem nátlaku je rysem, který odlišuje trestné činy znásilnění a pohlavního zneužití.
Tato východiska platná pro výklad uvedených znaků je nutné konfrontovat i s některými rozhodnutími ze soudní praxe, které se zabývaly otázkou, zda se ze strany poškozeného subjektu jednalo o dobrovolný pohlavní styk, či zda k němu byl donucen násilím, popřípadě zda poškozený svým jednáním zavdal příčinu k jeho uskutečnění.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 95/2006, konstatoval, že ze skutkových zjištění (která ve stručnosti spočívala v tom, že pachatel v nočních hodinách za použití fyzické síly zatáhl za ruce poškozenou do sklepních prostor, kde pod schody za použití fyzické síly sloužící k překonání odporu – položení na zem s následným zalehnutím, držením obou rukou v zápěstí na zemi – přes slovní i fyzický odpor ji donutil k souloži, přičemž poškozené způsobil drobné zranění – oděrku v oblasti kostrče) je zcela zřejmé, že obviněný násilím donutil poškozenou k souloži, neboť poškozená svým jednáním, konkrétně odstrkáváním pachatele, dávání rukou do jeho rozkroku a odstrkáváním jeho pohlavního údu, mu dala dostatečně najevo, že s jeho osobou nechce mít pohlavní styk. Dále nižší soudy podle citovaného rozhodnutí správně poukázaly na věk poškozené (v době činu dvacetileté) a okolnost, že jde o osobu vyznačující se malou informovaností, s rysy bezstarostnosti, s omezenými schopnostmi asertivních projevů, když pocit nebezpečí ohrožení se u ní dostavil opožděněji, než by k tomu došlo u zralejší intelektově vybavenější, informovanější a střízlivé ženy.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011, vyplývá, že pro naplnění všech znaků trestného činu znásilnění není nezbytné, aby poškozená kladla výrazný fyzický odpor, postačuje, že její nevole musela být obviněnému zcela zjevná. V této trestní věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný po předchozím pozvání na procházku přinutil v té době sedmnáctiletou poškozenou k sexu, kdy po ní nejprve požadoval za částku 200 Kč orální sex, který odmítla, poté si sundal kalhoty a vytáhl přirození, na její odmítání reagoval tím, že ji povalil břichem na zem, stáhl jí kalhotky, tahal ji za vlasy, tlačil jí hlavu ke svému přirození, a to vše proto, aby dosáhl nejprve análního a poté orálního pohlavního styku proti její vůli.
Na uvedené rozhodnutí navazuje (v otázce nutnosti posouzení adekvátní obrany poškozené v závislosti na její osobnosti a aktuální situace) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 994/2011, které se otázkou znaku násilí z hlediska trestného činu znásilnění zabývalo z hlediska situace, kdy k této trestné činnosti došlo mezi osobami v blízkém rodinném poměru, a to se závěrem, že tento rodinný poměr může být stavem závislosti poškozeného na pachateli, v důsledku čehož k naplnění uvedeného znaku postačuje i menší forma odporu. Po skutkové stránce spočívalo jednání pachatele v tom, že ve večerních hodinách ve společně obývaném rodinném domě, pod vlivem alkoholu poté, co v koupelně kladl své (tehdy čtrnáctileté) dceři intimní otázky, zda již měla s někým sex, přestože věděl, že je mladší 15 let, tuto chytil za ruku a se slovy, že spolu zažijí rozkoš, ji odvedl do obývacího pokoje, kde ji přiměl lehnout na sedačku, svlékl jí kalhotky, sám se svlékl a přes slovní odpor a pláč poškozené jí proti její vůli roztáhl nohy, zasouval jí do pochvy prsty, a zatímco jí držel nohy pod pažemi, lízal jí přirození, poté poškozenou zalehl, zasunul penis do její pochvy a vykonal na ní soulož, následně poručil poškozené, aby si vzala jeho penis do úst a strpěla opakované zasouvání penisu do úst, a to až do vyvrcholení, kdy ji přinutil ejakulát spolknout, přičemž poškozená po celou dobu opakovaně žádala po obviněném, aby svého jednání nechal a pustil ji, na což nereagoval. Nejvyšší soudu proto v citované věci uzavřel, že ze zjištěného jednání obviněného není pochyb o tom, že nese znaky násilí, pro které v případě dcery vůči otci, tedy osobě mající k pachateli vztah závislosti, postačuje nepochybně i menší forma odporu.
Jakkoliv je tedy nutné pro naplnění znaku násilí trvat na tom, že pachatel překonává vážně míněný odpor oběti, je ze shora uvedených teoretických východisek a judikatury zřejmé, že se předpokládá, že se oběť pachatelovu násilí brání. Odpovědnost pachatele však není vyloučena, jestliže tato oběť vyvíjí méně intenzívní odpor vzhledem k svému věku nebo opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento stav znám (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 1. 1978, sp. zn. 2 Tz 26/77, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/1978). Výsledkem násilí (nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy) pak je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projevem odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení.
Z hlediska skutkových zjištění lze mít za nespornou tu část jednání obviněného, která spočívá v tom, že obviněný vykonal na poškozené (ve věku nedosahují ani dvanácti let) nejméně ve čtyřech případech anální pohlavní styk a že pro tyto své sexuální praktiky využil situaci, kdy ve večerních hodinách a v souvislosti s ošetřením ekzému, který měla poškozená na zádech, ji obkročmo zasedl v poloze, kdy ležela na břiše, čímž ji znemožnil či přinejmenším ztížil možnost adekvátní obrany. Právě toto zasednutí jedenáctileté dívky dospělým a fyzicky zdatnějším mužem však fakticky znamenalo její znehybnění, které je ve spojení s dále uvedenými okolnostmi (vztahujícími se k poměrům na místě činu, času tohoto činu a vzájemného vztahu obviněného a poškozené) nutno vnímat jako užití násilí, které se stalo prostředkem k realizaci sexuálních praktik popsaných ve skutkové větě.