Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1104/2020, ze dne 9. 12. 2020:
Právem obviněného, které je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, které se ho týkají. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce, resp. obhájce požádá o jeho odložení, event. odročení). Tyto institucionální záruky spravedlivého procesu je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nutné vztáhnout na řízení před všemi instancemi, tj. nejen pro hlavní líčení, ale též pro řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána (srov. dále též nálezy ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou je slyšení obou stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, uveřejněný pod č. 28 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné pod T 419 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Přestože účast obviněného ve veřejném zasedání konaném o odvolání nemá tak striktní pravidla jako účast u hlavního líčení (srov. § 234 a § 202 tr. řádu), je při hodnocení zachování spravedlivého procesu nutné vždy zkoumat, zda již při nařízení veřejného zasedání dal soud druhého stupně najevo, že považuje přítomnost obviněného za nezbytnou. V takových případech soud obviněného předvolá k veřejnému zasedání, jinak postačí jej pouze vyrozumět, čímž soud ponechává na vůli obviněného, zda se veřejného zasedání účastní, nebo svého práva nevyužije. Podle platné judikatury však zásadně platí, že pokud byl obviněný podle § 233 odst. 1 tr. řádu pouze vyrozuměn o veřejném zasedání, avšak zaslal soudu řádnou omluvu s žádostí o odročení (resp. odložení) veřejného zasedání, sdělil, že na své účasti trvá a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti, je třeba obviněnému účast na veřejném zasedání umožnit. Postupem soudu nerespektujícím tento princip je porušeno právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156 ve svazku 54 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné pod T 621 ve svazku 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004). Uvedená zásada však neplatí bezpodmínečně, a to zejména v případech tzv. obstrukčního jednání ze strany obviněného, které směřuje k opakovanému zmaření projednání řádného opravného prostředku a neopírá se o skutečně závažné důvody, pro něž by se obviněný nemohl veřejného zasedání zúčastnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a rozhodnutí č. 6/2013 Sb. rozh. tr.).
