Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1265/2020, ze dne 17. 12. 2020:
Je třeba připomenout, že případ obviněného je specifický tím, že obviněný se zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku dopustil v souvislosti s duševní poruchou spočívající v disociální a emočně nestabilní poruše osobnosti. Tato porucha osobnosti činí podle zjištění soudů obviněného nebezpečným jak sobě, tak svému okolí. Nejedná se však o léčitelnou duševní chorobu. Právě z toho důvodu soud prvního stupně dospěl k závěru, že uložení ochranného léčení není na místě, neboť v případě obviněného „není co léčit“ a převažuje zájem na ochraně společnosti před osobou obviněného. Při svých úvahách vycházel i z odborné literatury, podle které jsou do ústavu pro výkon zabezpečovací detence umísťovány osoby, které jsou společensky nebezpečné, trpící duševní poruchou, nespolupracující, odmítající soudně nařízenou léčbu, příp. jedinci tzv. neléčitelní a neovlivnitelní (Blatníková, Š. Problematika zabezpečovací detence. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010, s. 45.), přičemž obviněný je právě osobou neléčitelnou a neovlivnitelnou.
S uvedenými závěry se ztotožnil i soud druhého stupně a činí tak i soud dovolací. Za výše popsané situace se totiž umístění obviněného do zabezpečovací detence jeví jako jediná možnost, neboť uložení ochranného léčení, které se vykonává zpravidla v psychiatrických léčebnách, by z hlediska zjištěné poruchy osobnosti bylo jednak neúčelné, a jednak, jak poznamenal zpracovatel ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. J. Š., Ph.D., neetické, neboť by v něm probíhala toliko dlouhodobá útlumová a „otupující“ léčba. Na druhou stranu by pobyt obviněného na svobodě poté, co vykoná trest odnětí svobody, byl nebezpečný, neboť, jak se konstatuje v ústavním znaleckém posudku, těžká asociální porucha osobnosti se u obviněného projevuje sklony k agresivitě, tendencemi jednat nepředvídatelně, náchylností k výbuchům zlosti a vrtošivou náladou.
Vzhledem k právě uvedenému jsou podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku splněny. Obviněný totiž spáchal zvlášť závažný zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou [těžká disociální (asociální) porucha osobnosti je duševní poruchou ve smyslu § 123 tr. zákoníku], jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na obviněného vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
K zabezpečovací detenci je možné pouze závěrem dodat, že je skutečně, jak uvádí soudy obou stupňů, převážně na obviněném, zda se svojí poruchou osobnosti bude v budoucnu pracovat a zda bude po výkonu trestu odnětí svobody zapotřebí, aby do zabezpečovací detence nastoupil, popř. po jak dlouhou dobu bude nutné před ním společnost chránit. Jak totiž soudy nižších stupňů zdůraznily, podle § 100 odst. 5 tr. zákoníku platí, že zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, přičemž soud nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování stále ještě trvají.
