Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1365/2020, ze dne 13. 1. 2021:
Rozsudek, kterým odvolací soud z podnětu odvolání poškozené P. J. rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušil, a to pouze ve výrocích o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu ke jmenované poškozené [§ 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích této poškozené (§ 259 odst. 3, § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř.), není odsuzujícím rozhodnutím uvedeným v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takový rozsudek nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř. S ohledem na povahu řízení před odvolacím soudem takový závěr nikterak nekoliduje ani s principy spravedlivého procesu, které je třeba dodržet ve vztahu ke všem stranám řízení, když poškozený není oprávněn podat proti takovému typu rozhodnutí mimořádný opravný prostředek.
Dovolání mladistvého AAAAA, které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí soudu druhého stupně, které nelze považovat za žádné z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř., je proto nepřípustné. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 650/2014, nebo ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015, akceptoval jej i Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, či usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/2011.
