Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1331/2020, ze dne 6. 1. 2021:
V dané souvislosti je ještě nutno zdůraznit, že rozhodnutí o osvědčení či neosvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení musí po uplynutí zkušební doby učinit soud prvního stupně, který rozhodl ve věci, ke které má být ukládán souhrnný trest, neboť otázku, zda se obviněný osvědčil, nelze v jiném trestním řízení posuzovat jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., protože nejde o posouzení viny. Vyvstane-li proto v řízení taková otázka, musí soud vyčkat rozhodnutí příslušného soudu. V závislosti na výsledku takového rozhodnutí pak lze posoudit např. otázku podmínek uložení souhrnného trestu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 280/2013). Jinak řečeno, v nyní projednávané věci si soud druhého stupně nemohl po uplynutí zkušební doby ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 88/2015 sám jako předběžnou otázku posoudit, zda se obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil či nikoliv, ale měl vyčkat na právní moc rozhodnutí tohoto soudu ve věci, což neučinil.
