Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1223/2020, ze dne 17. 12. 2020:
Žádný význam nelze přiznat ani dalšímu tvrzení obviněného, podle něhož měly být postaveny před soud i jiné osoby, z nichž některé vystupovaly v posuzované věci v procesním postavení svědků. Tato otázka totiž bezprostředně nesouvisí s vyvozením trestní odpovědnosti obviněného E. M. Podle zásady obžalovací uvedené v § 2 odst. 8, resp. § 220 odst. 1 tr. řádu, záleží pouze na státním zástupci, na jakou osobu podá obžalobu či návrh na potrestání (návrh na sjednání dohody o vině a trestu). Důsledkem této zásady je to, že nikdo (tj. ani obviněným domnělé osoby) nemůže být soudem uznán vinným trestným činem a odsouzen, jestliže na něj pro tento trestný čin, resp. pro skutek, v němž je trestný čin spatřován, nebyla státním zástupcem podána obžaloba (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003, uveřejněné pod T 650 ve svazku 1 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004). Obžalobu před soudem zastupuje státní zástupce, který je povinen prokazovat vinu obviněného. Proti němu stojí obviněný, případně zastoupen svým obhájcem. O jejich sporu rozhodují nezávislé soudy, které jednání řídí a na rozdíl od obžaloby nerozhodují o tom, kdo bude před nimi v postavení obviněných.
Zásada obžalovací podle § 2 odst. 8 tr. řádu je součástí principu „rovnosti zbraní“ (principu rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tvořícího jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces. V trestním řízení je zásada rovnosti zbraní chápána jako procesní rovnost strany obhajoby (obviněného a jeho obhájce) a strany obžaloby reprezentované státním zástupcem v soudním řízení. Jinými slovy řečeno: každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, uveřejněný pod č. 164 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04, uveřejněný pod č. 80 ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Své uplatnění tato zásada naopak nenalezne mezi spoluobviněnými navzájem, případně ve vztahu k jiným osobám, jak se nesprávně domnívá obviněný.
