Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1407/2020, ze dne 21. 1. 2021:
Podle § 306a odst. 3 tr. ř. se doba od právní moci odsuzujícího rozsudku do jeho zrušení podle § 306a odst. 2 tr. ř. nezapočítává do promlčecí doby.
Pravomocný odsuzující rozsudek totiž vytváří zákonnou překážku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud, a proto se dnem právní moci odsuzujícího rozsudku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku promlčecí doba staví, což znamená, že od právní moci takového rozsudku promlčecí doba neběží a teprve až po jeho případném zrušení pokračuje. Dojde-li proto na návrh odsouzeného podle § 306a odst. 2 tr. ř. ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému, doba od právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému do vydání rozhodnutí o jeho zrušení postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř. se do promlčecí doby nezapočítává, neboť pachatele nebylo možno postavit před soud pro zákonnou překážku ve smyslu § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívající v překážce ne bis in idem (k tomu srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 300/2011, uveřejněné pod č. 52/2011 Sb. rozh. tr.).
Proto platí, že dnem nabytí právní moci prvního odsuzujícího rozsudku se promlčecí doba stavěla a nemohlo tak dojít k promlčení trestní odpovědnosti obviněného za mu přisouzenou trestnou činnost.
