Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1298/2020, ze dne 13. 1. 2021:
Nejvyšší soud uvedené závěry podle námitek obviněného posoudil, a shledal, že se s úvahami odvolacího soudu lze ztotožnit, protože soudy obou stupňů naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku zkoumaly ze všech rozhodných skutečností, a na to, zda obviněný jednal s rozmyslem, usuzovaly z hledisek stanovených zákonem i judikaturou, jíž ctily a podle zásad z ní plynoucích posuzovaly okolnosti, za nichž k činu obviněného došlo.
Jen nad rámec v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích rozvedených závěrů, a se zřetelem na námitky uvedené obviněným v dovolání, je třeba uvést, že rozmysl jiného úmyslně usmrtit ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku je podle právní teorie kvalifikovanou formou úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání, a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu (na rozdíl od předchozího uvážení coby druhé alternativy kvalifikačního znaku vymezeného v § 140 odst. 2 tr. zákoníku), je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467 až 1468). K úmyslnému usmrcení jiného s rozmyslem podle ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku postačí, když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu (srov. rozhodnutí č. 49/2013 Sb. rozh. tr.).
U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem (srov. rozhodnutí č. 10/2016 Sb. rozh. tr.). Okamžik, kdy obviněný od poškozené odešel, představuje rozhodný mezník, který působil na jeho psychiku, a v němž měl příležitost si uvědomit jak nastalou situaci, tak i své další kroky. Uvedené okolnosti projednávaného případu svědčí o tom, že obviněný do bytu poškozené nepřišel s vražedným úmyslem, ale ten v něm vzklíčil až v průběhu rozhovoru s ní, kdy shledal, že jím dříve zjištěné poznatky o tom, že jej odmítá pro vztah s jiným mužem, jsou opodstatněné, a tedy že její návrat k němu není reálný. Zjištěné okolnosti svědčí o tom, že pro obviněného byl tento okamžik důležitý, neboť i ve své výpovědi popsal slovy své pocity vůči poškozené, že „Když tě nebudu mít já, tak nikdo“, aby jinému muži zabránil v možnosti s ní navázat vztah, resp. s ní být, což obviněný nemohl.
Uvedené závěry korespondují s tím, že podle prokázaných okolností obviněný vůči poškozené s popsanou agresí jednal až po rozmluvě s ní, a tedy po potvrzení svých předem vytvořených podezření. Jeho záměr usmrtit ji, vychází jak z uvedených okolností, tak i z mechanizmu použitého násilí, tedy z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na něž bylo na těle poškozené útočeno, kam útoky směřovaly, apod. [srov. stanovisko č. 19/1971 Sb. rozh. tr., nebo zprávu Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 uveřejněnou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.].
Z popsaných událostí, za nichž k činu došlo, soudy učiněný závěr o tom, že obviněný jednal s rozmyslem, vyplývá z průběhu událostí, resp. chování obviněného, které obsahuje dostatek poznatků o tom, za jakých okolností a pohnutek jednal a k čemu směřoval. V určité fázi své návštěvy u poškozené, když shledal, že jím předvídaná obava, že se k němu již nevrátí, se potvrdila, pojal záměr ji usmrtit, což také bylo důvodem pro to, že v kuchyni vzal náhodně ležící nuž, který si vložil na záda za kalhoty. Nůž, byť náhodně zvolený, představoval zbraň, plně dostačují pro usmrcení jiného, o čemž svědčí čepel o délce 20 cm a šířce 4,5 cm. Útoky proti tělu poškozené byly intenzivní, protože přivodily zranění pronikající hluboko do těla a směřovaly do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Právě proto, že byly vedeny s velkou razancí, byly schopny poškozené způsobit popsaná zranění, a to mimo jiné i přetětí žeber, průbod plic, přetětí a nářez tepen a průbod jater, tedy devastující poranění v těle uložených orgánů, jejichž porušení bylo neslučitelné se životem.23. Soudy správně posoudily, že obviněný jednal s rozmyslem, neboť zvážil zásadní okolnosti zamýšleného jednání a zvolil vhodné prostředky k jeho provedení, a rozmyslel si i rozhodné důsledky svého činu.24. Takový závěr nemohla zpochybnit obviněným uplatněná námitka, že jednal v afektu vyvolaném emočně vypjatou situací z rozchodu s poškozenou. K tomu je vhodné zmínit, že na uvedenou skutečnost již soudy obou stupňů reagovaly a vypořádaly se s ní tím, že o afekt se nejednalo, protože nenastala objektivně žádná taková situace, která by jej vyvolala. Naopak důvodem vražedného jednání bylo to, že poškozená potvrdila obviněnému známé informace, že se s ním rozešla. Uvedené svědčí právě o rozmyslu předpokládajícím uvážené jednání, a vztahuje se tudíž i ke způsobu, jak byla vůle obviněného uvedena ve skutek (projev vůle). Má-li pachatel jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, nemůže okolnost rozmyslu na straně pachatele existovat souběžně s afektem [v podrobnostech srov. HOŘÁK, J. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (II. část). Trestní právo, roč. 2009, č. 10, strana 11 až 29]. O afekt se u obviněného nejednalo proto, že jeho projevy mu nenasvědčovaly. Afekt totiž představuje porušení duševní rovnováhy, jež může být normálně probíhající, nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly (srov. RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. Psychiatrie. 1. vydání. Praha: Galén, 2001, s. 130). Afektem (z lat. afficere – působit) rozumíme silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázený vegetativními reakcemi (zrudnutí, zblednutí, změna rytmu dechu, pocení, bušení srdce atd.), mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací (viz např. HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník. 1. vydání. Praha: Portál, 2000, s. 19). Afekt není volní psychickou aktivitou subjektu, ale druhem prožívání, k němuž v psychice dochází na základě určitého vnějšího nebo vnitřního podnětu. Takovým podnětem bývá neočekávaná situace, spojená se ztrátou nebo ziskem něčeho významného, nebo situace pro člověka důležitá (např. ohrožení určitých cílů, hodnot, zájmů). Afekt může mít ladění pozitivní (nadšení, radost), ale z hlediska trestního práva mají význam především negativní afekty zlobné a afekty strachu (GILLNEROVÁ, I. a kol. Slovník základních psychologických pojmů. Praha: Fortuna, 2000, s. 7).25. Pro závěry soudů, že u obviněného nešlo o afekt, ale o rozmyšlené a cílené jednání, svědčí, že uskutečněný rozhovor byl prost emočně vypjatých konfliktů a vyvíjel se relativně poklidným způsobem. Obviněný v době, kdy poškozená nebyla přítomna, vzal z kuchyňské linky nůž, který ukryl na zádech, a užil jej v další místnosti, kde se poškozená nacházela, když ho vyzvala, aby byt opustil. Předmětné jednání vykazuje znaky cíleného chování, které obsahovalo racionální činnost, při které k cíli obviněného, poškozenou usmrtit, směřovalo předchozí počínání spočívající v myšlenkovém procesu opatření si nože na kuchyňské lince, a jeho spojení si s možností jeho použití vůči poškozené. Dále pak uchopení tohoto nože, a jeho zasunutí za oblečení na zádech, na což navazovalo, že obviněný s tímto nožem vstoupil do místnosti, kde byla poškozená. Význam má směr, v němž obviněný proti tělu poškozené útočil. Uvedené jednání je též třeba zasadit do osobních poměrů, z nichž význam měla především vleklá a konfliktní partnerská situace, s narůstajícím pocitem odmítnutí, oklamání a nevěry ze strany poškozené. Právě ta obviněného vedla ke spáchání činu. Nelze vyloučit, že obviněný byl již delší dobu frustrován a odmítáním poškozenou rozladěn, a nebyl schopen toto své rozladění psychicky adekvátně zpracovat. Tento jeho jistě delší dobu trvající stav citové tenze však nelze směšovat s afektem v době činu ve smyslu jeho forenzního významu, jak byl shora vysloven, protože šlo o přetrvávající a vleklejší citovou krizi, která se v daných souvislostech vyhrotila neústupným postojem poškozené.
Za podstatný lze pro posouzení rozmyslu, kromě celého vývoje činu, považovat především okamžik, kdy se obviněný od poškozené oddělil (každý se nacházel v jiné místnosti) a vybavil se nožem, který nepoužil bezprostředně poté, co se s poškozenou opět setkal, ale razantně a pro ni jistě i neočekávaně (nebránila se, jak zjistily soudy), jej užil, až když byl z bytu vykazován. Tato skutečnost představuje rozhodný mezník, který působil na psychiku obviněného. Měl dostatek příležitosti si uvědomit jak nastalou situaci.
