Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1362/2020, ze dne 20. 1. 2021:
Shodně Nejvyšší soud neshledává v jednání obviněného ani naplnění podmínek svolení poškozeného, jako dalšího institutu vylučujícího protiprávnost činu. Podle § 30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Z citace je zřejmé, že poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 422). Problematika poskytování příspěvku v rámci aktivní politiky zaměstnanosti je upravena jednak zákonem, zejména § 119 zákona o zaměstnanosti, požadujícím jako obligatorní náležitost dohod o příspěvku určení účelu poskytnutí příspěvku, a jednak navazujícími konkrétními dohodami. Pokud byla takto dohoda sjednána, tedy včetně určení zmíněného účelu, bylo vyloučeno, aby pracovníci Úřadu práce mohli sami a bez omezení oprávněně ústním prohlášením účinnost těchto dohod eliminovat, a tudíž i povolit jiné užití (zneužití) příspěvku. Rovněž svolení poškozeného ve smyslu § 30 tr. zákoníku nebylo dáno a tudíž tvrzené okolnosti (podle § 28 ani § 30 tr. zákoníku) nemají na trestní odpovědnost obviněného v dovolání tvrzený dopad.
K právnímu posouzení Nejvyšší soud souhrnně doplňuje, že je jistě v obecném smyslu prospěšné iniciovat či zajištovat péči o seniory nebo o osoby s určitými zdravotními omezeními či provádět jiné obdobné sociální služby. Nicméně i v případě aktivit v takové společensky užitečné oblasti není možné vyloučit jak platnost smluvních ujednání, tak ani veřejnoprávní odpovědnost. Jinak řečeno, skutečnost, že obviněný v rámci skutkového děje vystupoval jako osoba řídící M. s. s. s jejími, opět obecně vzato, následováníhodnými cíli (byť zde ovšem nelze přehlédnout, že projekt jako takový byl hodnocen jako v podstatě nereálný, finančně nezajištěný, přičemž následná situace byla taková, že společnost neplnila své závazky, ani vůči zaměstnancům a bylo stran jí vedeno insolvenční řízení), byl plně vázán povinnostmi, které jmenovaná společnost dobrovolně (smluvně) přijala nebo které se na ni ze zákona vztahovaly. Jak rovněž vyplynulo z řízení i je obecně známé, v dané oblasti se pohybují i další entity, poskytující sociální služby, nečerpající tak vysoké příspěvky, přesto funkční. Není proto jakkoli možné akceptovat přístup obviněného či jeho tvrzení, do jisté míry uvedené v dovolání, podle nichž jeho projekt směřoval k pozitivnímu cíli (v jehož rámci také třeba zaměstnával zaměstnance a hradil jejich mzdy), a proto postupoval-li v zásadě k jeho naplnění, neměl by být viněn z trestné činnosti, resp. není v jeho jednání dána škodlivost (viz výše), ať již jeho konkrétní kroky byly jakékoli, např. zcela v rozporu s přijatými povinnostmi. Podmínky vyplacení a užití příspěvků aktivní politiky zaměstnanosti podle § 113 a § 119 zákona o zaměstnanosti jsou určeny zákonem a konkrétními dohodami, a jimi vytvořený rámec je nutné respektovat a nikoli jej libovolně, byť s vlastní (osobní) představou, že jiný postup je vhodnější, porušovat.