Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 17/2021, ze dne 27. 1. 2021:
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001 (uveřejněné po číslem 39/2002 Sb. rozh. tr.) je ustanovení § 137 tr. zákoníku koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.
Podle téhož rozhodnutí pak jestliže zákonným znakem trestného činu je způsobení škody na věci, je třeba výši škody vyjádřit jako rozdíl mezi cenou věci nepoškozené a cenou věci poškozené. To však platí pouze v případech, kdy i poškozené věci jsou předmětem obchodu, typicky v případech poškození motorových vozidel. Teprve není-li možné škodu vyčíslit takto, protože jde o věc, se kterou po poškození nelze obchodovat, lze vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu věci, tj. na její uvedení v předešlý stav.
