Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1374/2020, ze dne 27. 1. 2021:
Za jeden skutek de iure lze považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84, uveřejněné pod č. 8/1985 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 3 Tz 73/2000, uveřejněný pod č. 10/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jednočinný souběh (ideální konkurence) přichází v úvahu všude tam, kde jsou jediným skutkem de iure, tzn. v jeho rámci zcela nebo alespoň zčásti shodným jednáním, zasaženy či ohroženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobeny právně významné následky (viz Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 337). Jednotu skutku de iure lze také vyjádřit tím způsobem, že dva nebo více trestných činů má alespoň zčásti společné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 172). Zásadně platí, že každý skutek má být posouzen podle všech zákonných ustanovení, která jsou jím naplněna. Jednočinný souběh dvou nebo více trestných činů je vyloučen pouze tehdy, jestliže jsou ve vzájemném poměru speciality nebo subsidiarity, pokud jde o případ tzv. faktické konzumpce, a v případech, kdy jde o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 493/2015).