Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1321/2020, ze dne 27. 1. 2021:
Zákon o Ústavním soudu institut beneficia cohaesionis výslovně neupravuje, lze však analogicky využít ustanovení § 261 tr. ř., podle jehož první věty prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Podmínkou je, aby tento důvod byl pro všechny dotčené osoby společný s tím, že nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3105–3108).
V neposlední řadě je nutno si uvědomit, že zásada beneficium cohaesionis přináší prolomení právní moci rozhodnutí, jde o mimořádný postup, který je v trestním řízení využíván poměrně sporadicky. V praxi trestních soudů (včetně Ústavního soudu rozhodujícího v trestní věci) to znamená, že uplatnění beneficia cohaesionis – jakožto výjimečného institutu se zásadními právními účinky pro dotčené účastníky trestního řízení – by mělo být v rozhodnutí výslovně uvedeno, nejlépe přímo v jeho výroku. Pokud se tak nestane, jak tomu je v tomto případě, kdy v nálezu Ústavního soudu není tento princip ani implicitně naznačen, bylo by více než problematické se jej snažit jakkoliv dovozovat, určitě by to neodpovídalo principu právní jistoty. Tato skutečnost podporuje názor státního zástupce, že rozsah zrušení by měl být v pochybnostech vykládán restriktivně, a nikoliv extenzivně. V této souvislosti navíc státní zástupce velmi přiléhavě připomenul také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, který je v plném souladu s výše uvedeným.
