Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1304/2020, ze dne 6. 1. 2021:
Oproti stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, který musí být dán v době činu, nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 967/2016). Nestačí tedy, že tato podmínka byla splněna v době zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., či odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř., popř. zproštění obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. (srov. R 23/1979). Pokud by nebezpečnost pro společnost vyplývající z duševní poruchy pominula v mezidobí od spáchání činu do rozhodování, není možno ochranné léčení uložit (srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář, 2. vydání, 2012, Praha: C. H. Beck, s. 1155-1176).
Následně se Nejvyšší soud zabýval tím, zda v dané věci bylo na místě uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě, když dovolatel naznačuje, že spáchaný skutek nedosahoval takové intenzity, aby bylo vhodné a účinné rozhodnout o ústavní formě, takže se jedná v podstatě o právně uplatněnou námitku (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017), byť skutečně s jistou velkou dávkou tolerance. Zde je na místě zdůraznit, že při posuzování formy ochranného léčení nestačí vycházet toliko ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie, nýbrž je třeba vzít v úvahu všechny další zjištěné skutečnosti, jako např. postoj dovolatele ke svému onemocnění, jeho motivaci, jeho rodinné zázemí apod. V dané souvislosti je třeba uvést, že znalkyně přesvědčivým způsobem vysvětlila, proč není vhodné nařídit ambulantní formu léčení, když dovolatel není schopný ani ochotný na ambulantní léčbu docházet, přičemž také nelze pominout jeho způsob života, když dovolatel je v podstatě bezdomovec, je pravidelně nekontaktní. Navíc dovolatel se necítí nemocný, a jak již bylo shora uvedeno, svou nemoc bagatelizuje, nepřikládá jí žádný význam, a proto není motivován na ambulantní léčbu docházet pravidelně. Současně skutečně nelze ani pominout, že dovolatel byl již několikrát hospitalizován v psychiatrické léčebně z důvodu ataky schizofrenie, ovšem dovolatel přes poučení vhodnosti léčby nemocnici vždy za pár dní opustil, podávané medikamenty neužíval, na konzultativní schůzky k lékaři se nedostavoval. Tato skutečnost spolu s faktem, že dovolatel nemá prokazatelně na svůj zdravotní stav žádný nadhled a nepřiznává si žádný problém nebo se jej snaží alespoň maximálně bagatelizovat, vede k závěru, že u dovolatele nelze mít za to, že by dodržoval ambulantní formu léčby, ale že by především tato forma ochranného léčení splnila svůj účel, kterým je jednak ochrana společnosti, jednak to, aby se osoby trpící určitou duševní nemocí zařadily do normálního způsobu života, tedy aby jejich pobyt na svobodě nebyl nebezpečný.
Nejvyšší soud z pohledu námitek dovolatele považuje ještě za vhodné uvést, že uložení ochranného léčení v ústavní formě není primárně vázáno na to, jaké se dopustil pachatel trestné činnosti, zda se jedná o trestný čin menší závažnosti či vyšší. Lze připustit, že uložení ústavní formy léčení u činu méně závažného, který naplňuje znaky přečinu v základní skutkové podstatě, se může jevit jako nepřiměřený zásah, ovšem je potřebné vždy zohlednit konkrétní skutečnosti případu a osobu pachatele. V tomto směru skutečně nelze přehlédnout, že dovolatel je bezdomovec, osoba bez jakéhokoliv sociálního zázemí, má sklony toulat se po republice, je tedy v podstatě nekontaktní, a že v případě, že nedojde k zahájení ochranného léčení v ústavní formě lze zcela důvodně předpokládat, že se projevy jeho nemoci budou zhoršovat a že se tedy může dopustit i mnohem závažnějšího protiprávního jednání, než jakého se dopustil v nyní projednávané věci. Celou situaci nepochybně zhoršuje i skutečnost, že dovolatel ještě zneužívá návykové látky a že trpí i dalšími duševními problémy (porucha osobnosti). Nelze tedy předpokládat, že by dostatečně spolupracoval v případě ochranného léčení v ambulantní formě a jako taková se ambulantní forma léčby jeví jako zcela nedostatečná, neboť u dovolatele je zapotřebí docílit uspokojivé remise a minimalizovat rizikovost posuzovaného pro společnost. Nakonec o aktuálnosti psychického stavu a nebezpečnosti dovolatele pro společnost svědčí jistým způsobem rovněž řízení o omezení svéprávnosti (č. l. 62-63).
