Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1284/2020, ze dne 12. 1. 2021:
„dne 28. 5. 2019 v blíže nezjištěné době od 14:00 do 14:45 hodin v obci XY č. p. XY, okres Domažlice, v areálu farmy provozované obžalovaným, v době, kdy zde poškozená E. W., narozená XY, jako pracovnice Krajské veterinární správy pro Plzeňský kraj, územní pracoviště XY, prováděla veterinární kontrolu, tuto po vstoupení do prostoru přívěsného vozíku zn. Maro, RZ: XY, s nástavbou, který slouží pro přepravu živých zvířat, a v době, kdy se veterinární lékařka E. W. nacházela v přepravním prostoru a byla otočena zády ke vstupu, uzavřel obžalovaný poškozenou v přepravním prostoru a při tom řekl: „Já s Vámi dám jedno kolečko, ať vidíte, jak se v tom jede.“
Ani dovolací senát nesdílí názor obhajoby, že se skutek dovolatele svým charakterem a závažností zřetelně vymyká z běžného rámce přečinů omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a v tomto smyslu na něj nemělo být pohlíženo jako na čin soudně trestný. Předně je nutno odmítnout tvrzení, že takový přístup odůvodňovala nezákonnost prováděné veterinární kontroly. Obviněný sice vyjmenoval některá ustanovení veterinárního zákona, zákona na ochranu zvířat proti týrání resp. kontrolního řádu, které měla poškozená údajně porušit, ovšem bez bližšího vymezení, v čem konkrétně tyto jím tvrzené nezákonné excesy při kontrole měly vlastně spočívat. Kromě toho je třeba přisvědčit soudům nižších stupňů v dílčím závěru, že jeho subjektivní přesvědčení o neoprávněnosti postupu veterinární správy nejenže nemohlo žádným způsobem ospravedlnit jeho „odvetné opatření“ vůči poškozené jakožto úřední osobě, ale současně nepředstavovalo ani faktor významně oslabující společenskou škodlivost jeho protiprávního počínání. Byť se dovolatel snaží svůj čin bagatelizovat a prezentovat jen jako nevinnou recesi, nebylo možno odhlédnout od zjištěné skutečnosti, že jeho „žertovný kousek“ měl v konečném důsledku negativní dopad na psychiku poškozené a její sociální a profesní život. Jako dospělý a intelektově dostatečně vybavený jedinec mohl a měl počítat i s eventualitou, že taková nečekaná projížďka může poškozenou nejen vyděsit a vzbudit v ní pocity úzkosti a obavy z dalšího dění, ale že zároveň hazarduje i s jejím fyzickým zdravím. Poškozená se totiž podle své výpovědi během tzv. projížďky udeřila do hlavy a bylo tak více měně dílem náhody, že neutrpěla vážnější zranění. Za daných okolností tedy vůči obviněnému byla trestněprávní odpovědnost uplatněna po právu.
