Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1263/2020, ze dne 27. 1. 2020:
Pro projednávaný trestný čin je totiž významné, že jednání obviněného a použitý mechanizmus i vzniklý následek nejsou zcela typickými pro chování pachatele, který jedná byť se srozuměním se smrtí oběti, v takovém případě je třeba velmi pečlivě hodnotit všechny okolnosti při znalosti toho, že jde o tenkou hranici, která je mezi nepřímým úmyslem a vědomou či nevědomou nedbalostí směřující k následku v podobě smrti a že trestné činy vraždy se liší od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku jen formou zavinění. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného vznikla, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Souhrn všech těchto skutečností vede k závěru o zavinění ke způsobenému následku. Rozhodující je tedy subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele je tedy v takovém případě určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace (srov. srovnávací materiál uveřejněný pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je v případě, že v důsledku aktivního jednání obviněného u poškozeného nastane smrt, rozhodující, zda lze dovodit z okolností, za kterých k tomuto následku došlo, zavinění ve formě úmyslu nebo z nedbalosti. Je tudíž potřeba se vždy zabývat konkrétními skutečnostmi, které jsou pro takový závěr podstatné.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožnil, a tím nevyhověl požadavkům dovolatele, neboť je třeba v této konkrétní věci zkoumat pozorně všechny rozhodné skutečnosti, jak byly prokázány, protože nejde o zcela standardní případ vražedného úmyslu. Liší se především tím, že až do okamžiku, kdy obviněný poškozeného, napadl, nic nesvědčilo pro vražedný záměr, a že poškozenému přivodí smrt. Samotné napadení poškozeného ze strany obviněného bylo překvapivé, což sice samo o osobě ještě o tom, že nešlo o vraždu, nesvědčí, protože je nerozhodné, zda byl úmysl dostatečně zřejmý a prokázaný okolnostmi případu a intenzitou vykonaného útoku, a je třeba na něj usuzovat zejména, použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svojí povahou je způsobilá jiného usmrtit, a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život (srov. rozhodnutí č. 5/2012 Sb. rozh. tr.), ale obviněný zbraní vůči tělu poškozeného neútočil. Využil k útoku vlastního těla a síly, která byla s ohledem na jeho konstrukci velmi intenzivní, což byla právě skutečnost, kterou odvolací soud měl na paměti, protože při tvrzení o nedostatku pohnutky zvažoval současně i to, že obviněný nejednal maximální silou, kterou mohl vyvinout. Byť směřoval nášlapy proti hlavě poškozeného, nezpůsobil kompresi lebky nebo jiná devastující zranění (např. tříštivé zlomeniny). Nejvyšší soud se ztotožňuje s tím, že i přesto, že byl mechanizmus, který obviněný vůči poškozenému použil, intenzivní, neboť mu nohou našlapoval na hlavu v poloze, kdy ležel na zemi, je třeba posuzovat to, v čem spočíval smrtící následek. Jeho důsledkem totiž nebyly přímo vlastní nášlapy na obličejovou část hlavy poškozeného, ale vyplynul z polohy hlavy na podložce, na níž v dané chvíli spočívala. Jak uvedl znalec soudní lékař (viz strana 282 a násl. spisu), bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl úrazový otok mozku při luxaci 1. – 2. krčního obratle s krvácením pod tvrdou a měkké pleny míšní s mikroskopicky prokázaným zhmožděním krční míchy a šíření krevního výronu do dutiny lební. Uvedený následek tedy nastal v důsledku jednání obviněného, pro které však bylo podstatné i natočení hlavy na pevné podložce, spočívající v natočení k útočníkovi více pravou stranou hlavy a krku. V té souvislosti je důležité, že poškozený při předmětném napadení jinak utrpěl povrchní oděrky kůže a krevní podlitiny.
Šlo o mechanizmus, který byl s ohledem na to, že poškozenému šlapal (opakovaně) nohou na hlavu, intenzivní, a nepochybně jím došlo k luxaci krční páteře, avšak ta byla způsobena tlakem na hlavu v určité poloze. Vlastní útok však nezanechal podstatné změny na skeletu hlavy. Uvedená zjištění tedy svědčí o tom, že z hlediska volního chování poškozeného tento určitým způsobem tvrdý projev jeho agresivity, mohl v jeho představě vyvolat možnost způsobení těžké újmy na zdraví, ale nesvědčí o tom, že by byl srozuměn s tím, že poškozenému způsobí smrt (nešlo tedy o úmyslné jednání podle § 15 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Odvolacímu soudu je rovněž třeba přisvědčit v jeho úvaze, že nedbalostnímu zavinění nasvědčuje i chování obviněného po činu, kdy poškozený po jeho útoku již nejevil známky života a obviněný uvedenou tragickou situaci zlehčoval tvrzením, že simuluje, apod. Právě z tohoto způsobu chování obviněného je možné dovodit, že smrt, nebo i následný stav poškozeného byl pro něj překvapením a nedokázal se s ním smířit. Lze usuzovat, že právě jeho fyzická převaha, když byl dvakrát hmotnější než poškozený, mohla sehrát určitou roli v tom, že ani s křehkostí konstituce poškozeného nepočítal. Právě vzhledem k fyzické převaze obviněného, při větší razanci nášlapů na hlavu poškozeného, by bylo možné očekávat i zlomeniny skeletu, které by mohl prudšími nášlapy přivodit, což se však nestalo.27. Posoudí-li se tento mechanizmus, svědčí o tom, že byť je následek smrti v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, které bylo opakované a intenzivní, obviněný nevěděl, že když bude našlapovat na hlavu poškozeného, přivodí mu smrt a luxaci 1. a 2. krčního obratle. Nicméně s ohledem na použitý mechanismus, a to nášlapy nohou na hlavu, svou tělesnou konstituci, a to, že již v té době poškozený ležel hlavou na zemi, vědět měl a mohl, že k takovému následku dojde. Jednal tedy v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak shledal odvolací soud, jemuž je třeba v tomto závěru přisvědčit.
