Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1393/2020, ze dne 20. 1. 2021:
Podle § 116 trestního zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány. Útoky (1) musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, (2) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), (3) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a (4) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
Otázkou pokračování v trestném činu ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body IV. a V. se zevrubně zabývaly již nalézací i odvolací soud. Oba soudy správně dovodily, že mezi posledním útokem pod bodem IV. (spáchaný 6. 9. 2016) a prvním útokem pod bodem V. (nezjištěný den v únoru 2017) nelze vzhledem k několika měsíční přetržce dovodit potřebnou blízkou časovou souvislost. Časovou souvislost sice nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde obvykle o několik dnů či týdnů. Časová souvislost bude zpravidla přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti.
Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru.
