Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1386/2020, ze dne 10. 2. 2021:
Pro závěr o nebezpečnosti dovolatelky jako druhé z kumulativních podmínek § 99 odst. 1 tr. zákoníku je nutné zkoumat nejenom povahu jednání, které jinak vykazuje v daném případě znaky trestného činu, neboť závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání je podstatné, že musí být zjišťován též ze stupně duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadních recidivních projevů, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Pobyt takové osoby na svobodě musí být nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem i pro budoucnost. Tato podmínka je splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, by mohla pod vlivem duševní poruchy spáchat znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Splnění uvedené podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru psychiatrie i toho, zda duševní porucha je takového rázu, že obava z nebezpečnosti pobytu nepříčetné osoby na svobodě je pro budoucnost v uvedeném smyslu dána, přičemž musí být splněna již i v době rozhodování soudu o ochranném léčení. U verbálních útoků takových osob je třeba posuzovat, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost, vždy vzhledem k situaci, za níž k verbálním útokům dochází. U tohoto druhu deliktů ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není v takových případech zpravidla možné považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě (srov. rozhodnutí č. 58/1968, č. 11/1974, č. 23/1979 a č. 3/2000 Sb. rozh. tr.).
