Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2021, ze dne 10. 2. 2021:
Soudy obou stupňů zcela správně dovodily naplnění obviněným zpochybňovaného znaku zneužití tísně, ve které se všichni poškození v době uzavírání smluv s obviněným prokazatelně nacházeli. V této souvislosti není od věci připomenout, že tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného, vyvolaná určitou, i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo hospodářské poměry poškozeného, ale může jít i o jiné nesnáze. Není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2168, rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2001-I. Sb. rozh. tr.). Obviněný sám doznal své povědomí o více než nepříznivé finanční situaci poškozených, hájil se ovšem tím, že jim poskytl finanční prostředky na překlenutí doby, než získají úvěrové prostředky slíbené V. P. Cílem jeho konání údajně měla být „záchrana“ nemovitostí poškozených před nedobrovolnými dražbami. Na tuto jeho obhajobu nemohly nižší soudy s ohledem na výsledky provedeného dokazování přistoupit. Namísto toho dospěly k logickému závěru, že jeho skutečným cílem bylo využít akutně tíživé finanční situace poškozených k získání jimi vlastněných nemovitostí za zlomek jejich skutečné hodnoty.
