Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1373/2020, ze dne 17. 2. 2021:
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda mají být obvinění jakožto dlužníci v daném případě zavázáni solidárně, tj. společně a nerozdílně. Podle § 1871 odst. 1 o. z. každý z několika spoludlužníků dělitelného plnění je dlužen jen svůj díl, ledaže smlouva, zákon nebo rozhodnutí soudu stanoví jinak. Podle § 1872 odst. 1 o. z. je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků. Zatímco v případě náhrady škody je v § 2915 o. z. stanovena solidární odpovědnost jako přednostní (a dělená odpovědnost nastupuje jen z důvodů zvláštního zřetele hodných), ohledně bezdůvodného obohacení takové pravidlo výslovně v zákoně stanoveno není. V tomto směru je současná úprava stejná jako v dřívějším občanském zákoníku (viz také rozhodnutí č. 58/2006-II Sb. rozh. tr.).
Vznik pasivně solidárních závazků upravoval dřívější občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) v § 511 odst. 1 tak, že jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Judikatura stanovila, že za situace, kdy bezdůvodné obohacení spočívá v neoprávněném užívání cizí věci více osobami bez jejího reálného rozdělení a dohody o tom, kterou její konkrétní část bude ta která z nich užívat, vyplývá z povahy plnění, že uživatelé jsou vůči vlastníkovi věci k poskytnutí peněžité náhrady zavázáni solidárně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3803/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012).
V § 1871 odst. 1 o. z. není povaha plnění jako důvod vzniku pasivně solidárního závazku výslovně uvedena. To vede podle některých názorů k závěru, že nelze v uvedených případech dovozovat solidární závazek k vydání bezdůvodného obohacení (resp. peněžité náhrady) za neoprávněné užívání cizí věci. Jeden z komentářů k novému občanskému zákoníku v tomto směru zpochybňuje i dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, když uvádí : „Judikatura se na povahu plnění coby důvod vzniku solidárního závazku odvolávala i tehdy, pokud bezdůvodné obohacení více osob spočívalo v užívání nebytových prostor bez jejich reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části. Solidárně nedílná však nebyla peněžitá náhrada, kterou obohacení vydávali ochuzenému, ale bezdůvodné obohacení, které užíváním jeho nebytového prostoru získali. Plnění, které poskytují obohacení ochuzenému, tak není solidárně nedílné, ale naopak dělitelné. Na povahu plnění jakožto důvod vzniku solidarity se proto v tomto případě patrně odvolávat nelze“ (Lavický, P. § 1872 [Vztah mezi spoludlužníky a věřitelem]. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 681).
S tímto názorem se však senát č. 7 Nejvyššího soudu neztotožnil. I když se judikatura k této otázce ve vztahu k současné úpravě v občanském zákoníku dosud jednoznačně nevyjádřila, je především nasnadě, že nelze zpochybňovat judikaturu dřívější, která vycházela z ustanovení § 511 odst. 1 obč. zák. a z povahy plnění. I když úprava v novém občanském zákoníku je i v této oblasti méně přehledná a srozumitelná, podstata věci se nemění v tom směru, že neoprávněné užívání celé, nedělené věci více osobami odůvodňuje založení nedělené odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, resp. nedělené povinnosti za toto bezdůvodné obohacení zaplatit peněžitou náhradu.
V komentáři k novému občanskému zákoníku dostupném v informačním systému ASPI (Kindl, T. § 1871, § 1872. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer 2014) se k této problematice uvádí, že podmínkou dílčího závazku (ve smyslu citovaného ustanovení) je, že plnění je dělitelné právě takovými podíly, jakými jsou jednotlivé subjekty závazku vázány či oprávněny. Důvodem vzniku solidárního závazku může být případně i povaha plnění, jde-li o nedělitelné plnění, jež může být poskytnuto kterýmkoli ze spoludlužníků. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012 (tj. na jeho stálou platnost) tento komentář uvádí jako příklad vzniku pasivní solidarity případ užívání celé cizí věci více osobami (tedy spoludlužníky), kde závěr, že uživatelé jsou vůči vlastníkovi věci k poskytnutí peněžité náhrady zavázáni společně a nerozdílně, plyne právě z povahy plnění.
Nejvyšší soud pokládá za nezbytné a odpovídající logice věci, judikatuře a smyslu zákonného institutu bezdůvodného obohacení stanovit v daném případě svým rozhodnutím povinnost obviněných společně, nedělitelně získané bezdůvodné obohacení vydat (peněžně nahradit) solidárně, tj. společně a nerozdílně ve smyslu výše uvedených zásad. Bylo by ostatně nefunkční zde konstruovat tzv. falešnou solidaritu dlužníků (srov. rozhodnutí č. 29/2016 Sb. rozh. tr.)
