Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 83/2021, ze dne 9. 2. 2021:
K problematice čtení protokolu o neodkladných úkonech s ohledem na obsah uplatněné dovolací námitky Nejvyšší soud pro úplnost připomíná nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/2006, a ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/2011, ze kterých vyvstává nutnost aplikovat ustanovení § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. pouze za splnění všech podmínek v něm uvedených, tedy pokud byly splněny podmínky dané v § 158a tr. ř. (výpověď v přítomnosti soudce) a ustanovením § 160 odst. 4 tr. ř. (definuje neodkladný a neopakovatelný úkon). Současně Ústavní soud v tomto nálezu jasně stanovil, že existence překážek bránících opakovanému výslechu svědka musí být spolehlivě zjištěna a musí být nepochybná. Jedná se totiž o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obviněného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obviněnému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Uvedený postup není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) EÚLP, lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, proto nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, která umožňují vyslechnout svědka (v tomto případě poškozenou) a provést s ním výslech před zahájením trestního stíhání, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a namísto výslechu svědka (v daném případě poškozené Z. H.) v hlavním líčení protokol o jeho výpovědi pouze přečíst. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nevyslechnutí poškozené Z. H. před soudem (vzhledem ke smrti poškozené) bylo v předmětné věci kompenzováno jinými nepřímými důkazy natolik, že nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva na obhajobu.
