Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 156/2021, ze dne 24. 2. 2021:
Z provedeného dokazování v projednávané věci vyplývá, že největší intenzita násilí působila vůči hlavě a hrudníku poškozené, přičemž zranění patrně vznikla jak působením aktivního násilí, tak jedním či více pády. Ke zranění hlavy muselo vést kolem desítky úderů, příp. pokud se na zranění hlavy podílel i jiný mechanismus (údery kolenem nebo kopy), mohl být celkový počet úderů menší. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by obviněný při útoku na hlavu či hrudník poškozené užil jakoukoliv zbraň. Poranění na zadní straně ušních boltců vzniklo jejich uchopením a narážením hlavy o pevnou podložku. Zlomenina těla hrudní kosti a sériové zlomeniny žeber mohly vzniknout v době, kdy poškozená žila, nelze ale vyloučit, že vznikly i při laické resuscitaci. Obviněný napadl poškozenou tak, že ji nejprve úderem rukou do ramen srazil na zem, poté jí střední až velkou intenzitou síly zasadil četné údery, s největší pravděpodobností rukou sevřenou v pěst nebo loktem, příp. i kopy či údery kolenem. Tyto údery poškozené zasadil do oblasti hrudníku a do oblasti hlavy, zároveň ji uchopil za ušní boltce a narážel s ní na podlahu místnosti. Za použití trekingové hole útokem vedeným až střední intenzitou síly způsobil poškozené tržně zhmožděné rány na genitáliích. Způsob a intenzita útoku (ovšem v souvislosti s okolnostmi dalšími, viz níže) v tomto případě nesvědčí pro jednoznačný závěr, zda obviněný jednal v úmyslu poškozenou usmrtit, nebo ji způsobit „pouze“ těžkou újmu na zdraví. Přestože nejvyšší státní zástupce označil některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy byl fatální útok vedený na poškozeného beze zbraně pouze holýma rukama kvalifikován jako vražda (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 543/2016), lze poukázat také na rozhodnutí, kdy byl obdobně intenzivní útok posouzen jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1560/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 4 Tdo 994/2020).
Vedle samotného útoku je třeba podpůrně zvážit i další okolnosti případu. Pokud jde o dobu před útokem, nebylo prokázáno, že se na něj obviněný jakkoliv připravoval. Jednalo se o akutní zlostnou reakci na jednání poškozené. Poté, kdy obviněný s útokem přestal, poškozená žila a on ji přenesl do kuchyně, kde ji uložil na deku a polštář. Přestože věděl, že poškozená silně krvácí a není schopna si sama pomoci, nepřivolal ji lékařskou pomoc. Musel vědět, že po utrpěných zraněních může bez lékařské pomoci po delší době i zemřít. Podle vyjádření znalce, pokud by byla poškozené v tomto stavu poskytnuta lékařská pomoc, byla by zachranitelná. S odkazem na vyjádření soudního znalce nelze ovšem vyvrátit obhajobu obviněného, že se v této době domníval, že poškozená usnula a chrápe, ačkoliv se ve skutečnosti dusila, což se projevovalo sípavým dýcháním a lapavými dechy. Obviněný šel následně do vedlejšího pokoje spát. Nelze však vyvrátit ani další vyjádření obviněného, že v průběhu noci poškozenou kontroloval, ona dýchala a již nekrvácela. Doba smrti poškozené byla lékařkou na místě stanovena na přibližně pátou hodinu ranní, což koresponduje se zjištěními znalců. Když obviněný zjistil, že poškozená již nedýchá, nemá hmatný puls a její ústa mění barvu, v 6:20 hodin skutečně telefonicky přivolal rychlou záchrannou službu a do jejího příjezdu se pokoušel poškozenou resuscitovat. V tomto kontextu nelze přeceňovat význam vyjádření obviněného proneseného k lékařce záchranné služby. Jednalo se o dobu, kdy se smrtí poškozené již bylo seznámeno více osob, přičemž obviněný znal svůj podíl na ní, a mohlo jít tak jen o způsob jeho vyviňování se ze své odpovědnosti. Poznatelný dlouhodobý způsob soužití mezi obviněným a poškozenou (v jejím stavu střízlivosti) nesvědčí pro motivaci obviněného zbavit poškozenou života.
