Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 128/2021, ze dne 18. 2. 2021:
Námitka o nepoužitelnosti informací poskytnutých lichtenštejnskými justičními orgány nemá oporu v obsahu spisu, a soudy obou stupňů na ni reagovaly (viz bod 70. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. usnesení odvolacího soudu). Vycházely z podmínek mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, a to z materiálů poskytnutých švýcarskými justičními orgány, které také s jejich využitím pro účely trestního řízení v České republice udělily souhlas. Soudy podrobně uvedené skutečnosti zkoumaly (č. l. 112 až 396, sv. II, dále č. l. 397 až 433, sv. III) a v souladu s výsledky učiněných zjištění své závěry vyjádřily. České orgány činné v trestním řízení dodržely zákonem předepsané postupy a podmínky pro použití informací poskytnutých švýcarskými orgány byly splněny. Soudy zejména respektovaly § 20, 41 i 42 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 104/2013 Sb.“). Podle § 20 odst. 1 cit. zákona informace získané v rámci spolupráce policejních orgánů z jiného členského státu nebo přidruženého státu mohou být použity jako důkaz v trestním řízení jen na základě souhlasu příslušného orgánu tohoto státu. K vyžádání takového souhlasu je oprávněn státní zástupce a po podání obžaloby soud; přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení části třetí hlavy I dílu 1. Vyžádání souhlasu není třeba, jestliže příslušný orgán tohoto státu souhlas udělil již v okamžiku předání informací, nebo jestliže podle právního řádu tohoto státu není takového souhlasu třeba. Uvedené ustanovení je provedením článku 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU. Žádost státního zástupce vykazovala veškeré náležitosti požadované § 41 zákona č. 104/2013 Sb. Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy a orgány činné v trestním řízení vycházely pro své závěry pouze z materiálů poskytnutých jim švýcarskými justičními orgány, které s tímto postupem výslovně souhlasily, čímž se uvedeným principům nezpronevěřily.
