Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1367/2019, ze dne 25. 2. 2021:
Závěrečná řeč podle § 216 tr. řádu bezprostředně předchází rozhodnutí soudu ve věci, čemuž odpovídá i její obsah, jímž jsou závěrečná vystoupení stran a jejich zástupců přednášená s cílem ovlivnit soud v jeho úvahách před meritorním rozhodnutím a naposled v průběhu hlavního líčení shrnout a prezentovat vlastní stanovisko k věci. Závěrečná vystoupení stran a jejich zástupců probíhají po skončeném dokazování, proto jejich obsah nelze použít k důkazu. Argumentace uplatněná v závěrečných řečech ovšem může soud ovlivnit při hodnocení výsledků dokazování, nebo vést i k jeho doplnění a případně k odročení hlavního líčení za tímto účelem. Viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2702. Obsah závěrečných řečí zákon nijak neupravuje, ponechává to zcela na nauce a aplikační praxi. Z odborné literatury (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 585) se podává, že obsah vychází z postavení strany a její procesní funkce. V případě státního zástupce bude předmětem především rozbor a zhodnocení skutkových okolností, důkazů, které byly v hlavním líčení provedeny, zhodnocení významu a závažnosti spáchaného činu, soustředit by se měl na skutečnosti, které považuje za prokázané a které nikoliv, jak by měl být skutek právně kvalifikován, jaký následek by za něj měl obviněný nést. V podstatě stejné parametry uváděl i tehdy platný a účinný pokyn obecné povahy Nejvyššího státního zástupce (POP) č. 8/2009, o trestním řízení, a to v čl. 93 odst. 1 („V závěrečné řeči zhodnotí státní zástupce výsledky dokazování a uvede, které skutečnosti považuje za prokázané a na základě jakých důkazů. Zhodnotí povahu a závažnost trestného činu, osobu pachatele, pohnutky, skutkové a další okolnosti případu, jež mají význam pro rozhodnutí o vině, trestu, ochranných opatřeních a nárocích poškozených na náhradu škody.“). Obsahově shodná pravidla obsahuje i nyní platné a účinné ustanovení čl. 112 odst. 1 POP č. 9/2019. Rozhodně ale z žádných pramenů neplyne, že by v závěrečné řeči mohl státní zástupce obcházet pravidla dokazování a dokládat vinu obviněného důkazy, o nichž ví, že v hlavním líčení nebyly provedeny a jsou procesně nepoužitelné. Pochopitelně může na dosud neprovedené důkazy znovu upozornit a rozvést svůj předchozí návrh na jejich provedení, byl-li zamítnut, může též vyjádřit přesvědčení o použitelnosti a účinnosti určitého důkazu, ač byl předtím soudem za absolutně neúčinný označen, či je v tom spor. Nicméně nemůže vědomě porušovat pravidla zákonného trestního procesu a smíšený senát, v němž mají navíc převahu laici, i širokou veřejnost při plnění úkolů vyplývajících z § 1 odst. 1 tr. řádu přesvědčovat o pravdivosti verze obžaloby argumentací podloženou procesně nepoužitelnými důkazy, o nichž předem ví, že je soud nebude moci vzít v potaz. I on totiž musí v tuto chvíli respektovat základní zásady, na nichž je trestní řízení v České republice založeno, respektovat zejména pravidla zákonného procesu, tzv. materiální pravdy (resp. zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností) a presumpce neviny a z něj plynoucího postulátu in dubio pro reo, jak bylo rozvedeno shora.
