Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 172/2021, ze dne 24. 3. 2021
Zde je třeba zmínit, že porušení důležité povinnosti nelze mechanicky ztotožňovat s porušením jakéhokoli ustanovení zákona, tím spíše pokud odvolací soud dovodil její porušení z obecné prevenční povinnosti předcházet škodám podle ustanovení § 2900 obč. zák., z něhož plyne, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Trestní zákoník také explicitně nestanoví, jakou povinnost pokládá ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku za důležitou a ponechává na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou. Za porušení důležité povinnosti však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). V takových případech nelze z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Ten zásadně nesmí mít charakter presumpce, musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a současně musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 6 Tdo 92/2014 nebo též usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1070/2013).
