Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, ze dne 27. 1. 2021:
Jednočinný souběh přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a přečinu zpronevěry připouští i odborná literatura (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2598) a také soudní judikatura (viz k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 629/2006, publikované pod č. T 908 v sešitu 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, byť se vztahovalo ještě k předchozí právní úpravě podle dřívějšího trestního zákona). Takový souběh je odůvodňován tím, že mezi oběma trestnými činy není dán vzájemný vylučovací poměr, pro který by vedle sebe vzájemně oba trestné činy nemohly obstát, a to ani pro poměr subsidiarity ohrožovacího deliktu (§ 254 tr. zákoníku) k deliktu poruchovému (§ 206 tr. zákoníku), jak se uvádí i v jiných případech v judikatuře (např. rozhodnutí č. 35/1998 Sb. rozh. tr.). Ohrožení vyplývající ze zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je totiž zpravidla mnohem širší než u zakrývaného trestného činu zpronevěry, projevuje se například tím, že zkreslené účetní doklady sloužily i jako podklady pro daňové řízení, může se ale projevit i ve vztahu k jiným věřitelům, pokud by třeba takové neřádné hospodaření vedlo až k úpadku, ovlivněno by mohlo být i řízení insolvenční apod. Dokonce se v citovaném rozhodnutí konstatuje, že ani hrozbou postihu za zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění není pachatel nepřípustně nucen k doznání trestného činu zpronevěry (neboli není takový postup v rozporu s principem nemo tenetur se ipsum accusare). Ostatně ideální souběh trestných činů zpronevěry a falšování účetních a jiných dokladů se připouštěl i v dobách dávno minulých – srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1933, sp. zn. Zm II 325/32, publikované ve Vážného sbírce, svazku XV, pod č. 4887/1933, na str. 589 (šlo o vztah ohrožovacího přečinu podle § 89 zákona č. 70/1873 ř. zák., o společenstvech pro napomáhání živnostem a hospodářství, a poruchové zpronevěry podle § 183, § 184 tehdejšího trestního zákona z roku 1852).
Z rozhodnutí č. 2/2019 Sb. rozh. tr. zase vyplývá, že pojem „jiného“ užitý při formulaci ohrožovacího následku v § 254 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění označuje subjekt odlišný pouze ve vztahu k pachateli tohoto trestného činu, a nikoli ve vztahu k účetní jednotce – právnické osobě, která je v důsledku toho od pachatele – fyzické osoby odlišným subjektem a jejíž účetnictví takový pachatel řádně nevedl. Proto i taková právnická osoba může být dotčena jednáním pachatele, pokud byla takovým činem ohrožena její (vlastní) majetková práva. Proto může statutární orgán, ředitel nebo jiná osoba (např. účetní) ohrozit majetková práva i té účetní jednotky, v níž působí a ve které se dopustí některého z jednání popsaných v citované skutkové podstatě (tak rozhodnutí č. 37/2009 Sb. rozh. tr.).
Z výše uvedeného tak vyplývá, že také zaměstnanec, ale i osoba pracující na základě určité dohody pro právnickou osobu jako účetní jednotku (např. na základě dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti či jiného smluvního typu), mohou chybným nakládáním s účetnictvím ve smyslu některé z alternativ uvedených v § 254 odst. 1 tr. zákoníku ohrozit majetková práva jiného, jímž se rozumí i ta samá účetní jednotka, jejíž účetnictví zpracovávají. Zároveň tak mohou činit proto, aby zakryli předtím či současně páchanou zpronevěru, pak je namístě posoudit takové jednání jako jednočinný souběh trestných činů zpronevěry a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (nejde-li o různé skutky a tedy souběh vícečinný).
